close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2007

Galerie I.

30. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Fotogalerie

Hvězda z Brooklynu, část I.

28. září 2007 v 23:59 | Drusilla |  Hvězda z Brooklynu
Hvězda z Brooklynu
část I.
V dubnu 1942 zuřila ve světě válka. Byla to pohnutá doba, a když se 24. dubna 1942 manželům Dianě a Emanueli Streisandovým v jejich útulném domově na Pulaski Street v newyorském Brooklynu narodila zdravá dcera, vzbudilo to v sousedství zdvořilou pozornost. Ale Diana a Emanuel vítali s radostí a láskou narození své dcery, sestřičky šestiletého syna Sheldona. Dali jí jméno Barbara Joan.
Nikdo však dítěti nepředvídal oslňující budoucnost světově proslulé umělkyně, kterou se stala o dvacet let později. Její matka sice ještě kdysi před svatbou trochu uvažovala o tom, stát se zpěvačkou - měla hezký hlas, a dokonce natočila experimentální nahrávku, ale jinak se ani v matčině, ani v otcově rodině nikdo showbyznysu nevěnoval. Emanuel byl váženým akademikem, po získání doktorátu si budoval úspěšnou kariéru výukou angličtiny a psychologie. Diana byla dcerou oděvní stříhačky, která také zpívala v místní synagoze. Oba byli Židé. Po tříleté známosti byli oddáni v roce 1935.
V době, kdy se narodila Barbara Joan, byly na vrcholu popularity velké swingové orchestry Glenna Millera, Counta Basieho, Woodyho Hermana, Stana Kentona a dalších legendárních jmen a Hollywood prožíval období své největší slávy. Stejně jako v bájném "Shangri-la", i tady se sny mohly stát skutečností alespoň na hodinu - a to jen za cenu sedadla v kině. Celý národ propadl kinu jako narkotiku a malá Barbara Joan nebyla výjimkou. Nevadilo jí, že mezi dětmi není zrovna nejhezčí, ani později to, že se její obličej nepodobá klasickému hollywoodskému profilu, protože v té době se již rozhodla. Musí se stát něčím mimořádným. Ale kdo by si tehdy pomyslil, že už ve svých pětadvaceti letech bude patřit mezi nejžhavější favority Hollywoodu a stane se jednou z nejslavnějších hvězd světa? Všechno vlastně začalo už dávno před těmi temnými, nejistými dny, ve kterých se narodila. Rodiče Barbary Joan prožili strádání generace postižené krachem na burze začátkem třicátých let a vrzy nato válečnou katastrofu. Přesto však na tom byli lépe než většina jejich současníků. Emanuel si byl vědom toho, jak je důležité přičinit se o solidní zabezpečení své rodiny. Měl dobré zaměstnání s vyhlídkami na další postup a podařilo se mu zajistit pro manželku a dvě děti slušné živobytí v komfortním bytě v Brooklynu. Tehdy se tam ještě bydlelo docela příjemně, na rozdíl od pozdějších let, kdy se Brooklyn změnil v notoricky známou čtvrť slumů a chudiny. Byly zde parky, obchody a kina a převládalo bílé obyvatelstvo středních vrstev. Flatbush a Williamsburg, kde Barbara vyrůstala, obývaly většinou židovské rodiny, žijící nejčastěji v několika patrových cihlových domech, charakteristických pro tuto část města.
Streisandovi zde prožili léta dokonalého štěstí. Avšak o prázdninách roku 1943 je zasáhla krutá rána, která úplně změnila život malé Barbary. Emanuel odjel na letní tábor, kde ho postihla mozková mrtvice. Barbaře Joan bylo tehdy patnáct měsíců a o svém otci prakticky nevěděla. Ale on znal svou dceru a velmi ji miloval. Říká se, že každému s velkou pýchou ukazoval její fotografie. Emanuelova krutá a předčasná smrt - bylo mu v té době teprve čtyřiatřicet let - nepřinesla Dianě jen psychické a citové strádání. Znamenala také úplnou ztrátu živitele rodiny. Malý důchod se nemohl srovnávat s pravidelným učitelským platem. Poté co Diana strávila dlouhé hodiny o samotě v temném zoufalství, oplakávajíc jeho smrt, dala se do zoufalého boje s finančním nedostatkem. Bylo málo věcí, které mohla malé Barbaře dopřát pro potěšení, a říká se, že její první panenkou byla ohřívací láhev.
Příbuzní je nenechali v nouzi: Dianin bratr vypomáhal se svého ubohého armádního platu, co mohl, a její rodiče ubytovali Dianu i s dětmi u sebe, když opustila byt, ve kterém žila s Emanuelem. Diana byla velice schopná, již ve škole dosahovala vynikajících výsledků, teď se jí podařilo získat místo účetní. Začala tedy sama živit rodinu, a zatímco chodila do práce, Barbara a Sheldon zůstávali s jejími rodiči. Až do sedmi let vlastně Barbaru vychovávala její babička.
Když byla Barbara starší, začala si uvědomovat ztrátu, která ji postihla, a čím dál víc pociťovala jako křivdu to, že ztratila otce. Odlišovala se od ostatních dětí, a když se pokoušela s tím vyrovnat, její nitro se naplňovalo smíšenými pocity. Protože neměla otce, cítila se tak trochu zvláštně, jako by ji určitý handicap vyřazoval z kolektivu, častěji pociťovala zlost, osamělost, křivdu, podráždění. O mnoho let později prohlásila, že pro mladou dívku je velkou ztrátou, vyrůstá-li bez otce: "Chtěla jsem vědět, proč se to stalo zrovna mně, proč jsem nemohla být jako ostatní děvčata, jejichž otcové se každý den vraceli domů. Můj otec se domů nikdy nevrátil." Podvědomě se jí zmocňoval pocit, že nepoznat svého otce je strašně nespravedlivé. Toto ve skutečnosti nikdy nepřekonala. Skládala si obrázek o otci z rodinných fotografií, rozhovorů s matkou a snažila se vytvořit si obraz o člověku, kterého jeho blízcí tolik milovali a obdivovali. Ale to nestačilo, a tak se snažila překonat ztrátu, se kterou nemohla nic udělat, tím, že, jak sama říká, "…víc cítila, vnímala, víc chtěla". Byl to vlastně hluboký vztah k otcově památce, který ji po mnoha letech poháněl kupředu v jejím usilovném snažení natočit Yentl.
Tehdy ale chyběl rozum, který by si snad poradil s city dospělého. Byla ponechána svým představám a snům o otci, pocitům pýchy na něho a lásky k němu, která se stala nejdůležitější věcí v jejím životě. Naplňovala její dny trávené s prarodiči, zatímco její matka odcházela do práce. Aby získala pozornost okolí, odmítala doma jíst, potají se však cpala párky a jinými zakazovanými pochoutkami, které jí podstrčili nežidovští známí ze sousedství, když už se nemohli dívat na to vychrtlé, jakoby bezprizorní dítě. Ve svých pěti letech byla Barbara hubená a snad i chudokrevná. Její matka v zoufalství a přesvědčení, že tím pomůže zdraví i psychice své dcery, poslala Barbaru do letního prázdninového tábora. Ta ale tábor doslova nenáviděla, a když její matka stejnou taktiku zopakovala o rok později, dostala se Barbara do tak zoufalého stavu, že ji museli předčasně vzít z tábora domů.
Již jako nemluvně byla neklidná, bez vlasů, s neobvykle velkou hlavou a ni později nerostla do krásy. Jejím poněkud bezvýrazným rysům nepřispělo ani nepatrné šilhání jednoho oka. Nenavazovala snadno kontakt, bylo pro ni přirozené hrát si sama. Brzy si osvojila živou mimiku a uměla hezky zpívat. Často sedávala na zápraží a napodobovala své oblíbené zpěváky. Rozhodnutí její matky se znovu vdát, když bylo Barbaře sedm, značně zvýšilo pocit osamělosti. Připadalo jí jako zrada na památce jejího otce. Svého nevlastního otce Louise Kinda si nikdy neoblíbila. Podnikal s realitami, ale když byla Barbara starší, říkala o něm s despektem, že "kšeftuje s ojetými auty nebo něčím takovým". Manželství rodičů způsobilo i další problémy. Když se Louis Kind a Diana i s dětmi přestěhovali do lepšího, i když nevelkého bytu mezi Nostrand a Newkirk Avenues, Barbara a její bratr byli vytrženi z péče prarodičů. V novém bytě spala Barbara na gauči v obývacím pokoji. Kdyby se tehdy vztahy v rodině utvářely jinak, tyto změny by snad mohly prospět jejímu emocionálnímu vývoji. Ale její vztah k nevlastnímu otci se nikdy nezlepšil a nový byt, který Louis obstaral, Barbara vždy považovala za horší, ve srovnání s původním bytem jejich rodiny. Ve skutečnosti na tom byli lépe než jako rodina jen s jedním z rodičů, ale na druhé straně nebyli Kindovi zase tak bohatí, aby si mohli nějak zvlášť dopřávat.
Ve snaze uniknout pocitům osamění, které ji doma pronásledovaly, dávala Barbara čím dál víc přednost šedivé atmosféře ulic poválečného Brooklynu, ale ani mezi svými vrstevníky nenašla mnoho porozumění nebo soucitu. S ostatními dětmi nemohla vyjít. Posmívaly se jejímu vzhledu nebo uzavřenému chování. V interview pro Playboy později řekla, že když jí bylo devět, ostatní děti ji rády trápily tak, až se rozplakala, a pak s posměšky utekly. Cítila se deprimovaná a osamělá. Diana se o ni bála, zvláště když začala odmítat jídlo. Pak došlo dokonce k tomu, že její matka, zoufalá z Barbařiny nechuti k jídlu, ji začala brát k sobě do postele, mazlit se s ní a krmit jí. Barbara, potěšená pozorností, které se jí dostalo, jedla pak s velkou chutí. Říká se, že navzdory Barbařině nezájmu se Louis Kind usilovně snažil prolomit bariéry, které mezi nimi byly. Ale proti názoru, že snad Barbara osobně nic proti němu neměla, stojí její pozdější tvrzení, že ji během těch let týral, ne snad fyzicky, ale citově tím, že ji příliš nebral na vědomí a nerozuměl jí. Byla to pro ni nesnesitelná situace, se kterou se nemohla smířit. Ten člověk zaujal místo jejího otce…jak si to jen mohl dovolit? Smířila by se snad ještě se vztahem své matky k němu, ale ona sama ho vůbec nebrala v úvahu.
Asi v téže době jí začalo zvonit v uších a během dalších dvou nebo tří let se toto zvonění změnilo ve stálý spodní tón, podle lékařské diagnózy "zvonění v uších - tinnitus", a už jí zůstalo. Aby se toho zvuku zbavila, začala si Barbara kolem hlavy a uší uvazovat šátek, což ve vlhkém a žhavém newyorském létě vyvolávalo smích ostatních dětí v sousedství. Jako dospělá však považovala tuto věc za bezvýznamnou a málokdy se o ní zmiňovala. Když ještě jako dítě měla problémy s navazováním a udržováním kontaktů, věnovala veškeré své soustředění škole. Velmi dobře prospívala a ve volném čase nejraději hrála divadlo. To jí sice zajišťovalo dostatek potřebné pozornosti, ale stěží mohlo být základem normálních a přátelských vztahů. Navštěvovala nejstarší střední školu v USA - Erasmus Hall High Schoul, ale školní povinnosti jí nezabíraly moc času. K jejím největším radostem patřilo, když se mohla po večerech věnovat knihám a o víkendech navštěvovat knihovnu. Byla opravdová samotářka, stranila se třídní party a údajně se oblékala dost podivně a bohémsky ještě předtím, než se to stalo módou. Spolužačka vzpomínající na tu dobu tvrdí, že sedmnáctiletá Barbara se úplně odlišovala od ostatních svou purpurovou rtěnkou, zeleně nalakovanými nehty a sandály. "Nikdo tehdy sandály nenosil," vzpomíná. Bylo jí asi jedenáct, když objevila film. Přitahovaly ji tehdy filmové časopisy a pak Loew´s King´s theater na nedaleké Flatbush Avenue. Právě tam ji poprvé upoutali úžasní hrdinové a hvězdy filmového plátna. V temném sále, sama se svými tajnými sny a touhami, mohla se převtělovat do svých oblíbených postav, které představovaly Greer Garson, Elizabeth Taylor, Ava Gardner, Joan Crawford, Rita Hayworth, Lana Turner, Jean Simmson a další. Návštěva kina se stala rituálem a jistým únikem do jiného života ve kterém zaujímala hlavní roli, byla žádaná, obdivovaná a obvykle končící v objetí celuloidových božstev, jakými tehdy byli Victor Mature, Marlon Brando, William Holden nebo Robert Taylor.
Barbara si své scénáře sehrávala v pokoji před zrcadlem, zkoušela vyjádřit mimikou různé emoce a snažila se zachytit výrazy, které si pamatovala z jednotlivých filmových scén. Když se jí ložnice nebo koupelna zdála malá, vycházela na střechu domu kde ztrácela veškeré zábrany a beze strachu, že ji někdo uvidí nebo vyruší, převtělovala se do svých rolí. Před publikem vystupovala poprvé v sedmi letech, když zpívala na schůzce místního rodičovského sdružení. Později zkoušela štěstí v baletu, stejně jako mnoho děvčata jejího věku, ale její matka ji brzy z hodin odhlásila protože se jí zdála příliš subtilní. Přibližně v té době začala Barbara uvažovat o tom, že by se jí líbilo stát se herečkou.

Hvězda z Brooklynu, část II.

28. září 2007 v 23:57 | Drusilla |  Hvězda z Brooklynu

Hvězda z Brooklynu

část II.
Její matka, jako ostatně většina matek dospívajících děvčat, měla o dceru starost. Jednak ji znepokojovaly její časté návštěvy kina ale především se obávala vlivu, který na Barbaru film měl. Se znepokojením sledovala, jak okouzlující, zdánlivě skutečný svět stříbrného plátna začíná Barbaru odvádět od životní reality, a varovala ji před přílišným fantazírováním. Je nejvyšší čas myslet na to, jaké povolání si vybere, až skončí školu, naléhala také matka. Diana si představovala, že její dcera bude pracovat v kanceláři školy, stejně jako kdysi ona, a koupila jí psací stroj, aby se mohla začít připravovat na skutečnou "kariéru". V těchto letech se však nestalo nic, co by přimělo Barbaru se usadit a držet své emoce na uzdě. Přes svůj problematický vztah k nevlastnímu otci neměla Barbara vůbec radost, když se zhoršily vztahy v druhém manželství matky. Nepotěšil ji ani rozhod matky a Louise, ke kterému došlo v roce 1954, když bylo Barbaře dvanáct. Manželé nebyli nikdy rozvedeni (Louis zemřel v r. 1970) a v roce 1951se jim narodila dcera. Když se Diana rozhodla najít si práci, která by jí v této situaci pomohla, Barbara, nyní v domě bez Louise, s radostí pečovala o svoji nevlastní sestru Rosalindu a bavila ji svým zpěvem. Po letech, když byla Barbra již velkou hvězdou, radovala se z úspěchu Rosalindy, která se vydala na dráhu profesionální zpěvačky, a ty dvě se pak spolu s matkou staly přítelkyněmi.
V té době, přes všechny matčiny rady a varování, ovládla Barbařinu mysl jediná touha - stát se herečkou. Tuto myšlenku ještě velice posílila návštěva představení Deník Anny Frankové v Cort Theater na Broadwayi, na které se dostala jednoho sobotního odpoledne. Tehdy jí bylo čtrnáct. Pro romantickou dospívající dívku byla návštěva rivale sama o sobě úžasným zážitkem. Zvláště tato hra zapůsobila dojmem, který byl pro její ambice rozhodující. Barbara jasně viděla v příběhu světové klasiky paralelu ke svému vlastnímu životu a přikládala této své zkušenosti smysl a význam, který jen ona mohla odhalit. Pocity z tohoto zážitku Barbaru zcela ovládly, intuitivně je chápala jako příznivé znamení pro vlastní kariéru. Byla nyní rozhodnuta stát se herečkou, ať se děje cokoliv.
Její matku taková myšlenka děsila. Sama vyrostla v tradiční židovské rodině, kde místo ženy bylo u domácího krbu a její postavení určovala náboženská tradice. Diana si nebyla schopna představit jakoukoliv rodinu při provozování showbyznysu. Přitom se obávala, že právě taková činnost bude důsledkem častých návštěv její dcery v divadle. Kromě toho Dianu znepokojovalo také pomyšlení na Barbařinu bolest a zklamání v případě, že neuspěje. I když můžeme počítat s jistou shovívavostí, kterou matky ke svým dětem pociťují, sotva by mohla říci, že se u Barbary objevují přitažlivé rysy. Ve věku, kdy ještě není schopna svou osobností kompenzovat nedostatek klasické krásy, je Barbara odsouzena k neúspěchu, uvažovala její matka. Ale bylo jí čím dál víc jasné, že může zavrhnout své původní domněnky o tom, že dceřina chuť stát se herečkou je jen dětinské přání. Už pochopila, že Barbařin ztřeštěný nápad musí brát vážně. V té době bylo Barbaře patnáct, měla již své vlastní názory - a matka to věděla.
Útěchou se v té době Dianě staly Barbařiny úspěchy ve škole. Nebyla ani trochu nekňuba. Pilně pracovala, uvědoměle studovala a v lednu 1959, před svými sedmnáctinami, absolvovala školu Erasma Halla s výborným prospěchem. Tehdy se ovšem již dvakrát dostala do sporu se svou matkou. Poprvé to bylo v roce 1957, když Barbara chtěla 150 dolarů, které získala od svého dědečka, zaplatit zápisné do letní divadelní školy - Malden Bridže Summer Theater. Její matka to považovala za vyhozené peníze, ale po dlouhém a usilovném boji to nakonec vzdala. Měla snad pocit, že taková zkušenost na vlastní kůži může znamenat konec celé záležitosti s divadlem.
Ale kdepak. Barbara, celá ztřeštěná a omámená, vrhala se nezkrotnou silou a nadšením do všeho, od stěhování scény a zametání jeviště, přes malování, přinášení a odnášení nejrůznějších věcí, až k nesnesitelnému přehrávání v příležitostné roli, kterou se jí podařilo získat. Byla to zkušenost, která se nedala s ničím srovnat a vedla ji k rozhodnutí, že příští rok to zkusí znovu. Upřímně řečeno, když Diana poprvé viděla, jak Barbara dychtí jít do Malden Bridže, řekla jí, aby si těch 150 dolarů nechala, a místo toho jí dala na divadlo celých 300 dolarů. Původně chtěla, aby Barbara jela s ní a se svou nevlastní sestrou na rodinnou dovolenou, ale pak usoudila, že její dcera bude nejšťastnější, když bude dělat to, o čem touží, a ustoupila.
Aby získala peníze na druhý pobyt v Malden Bridge Summer Theater, začala Barbara pomáhat v Choyově čínské restauraci na Newkirk Avenue v blízkosti svého domova, nejprve jako číšnice, pak jako pokladní. Znala Choyovu rodinu. Začala jim pomáhat s hlídáním dětí, už když jí bylo dvanáct. Tehdy se mezi nimi vytvořily velice přátelské vztahy, zvláště s Muriel Choyovou, která byla pro ni něco jako druhá matka. Barbara ještě chodila na střední školu a často tehdy své intimní problémy, jak to ostatně u dívek v pubertě bývá, raději svěřila Muriel než své vlastní matce. Samotářskou Barbaru s Choyovými také sbližovalo to, že jistým způsobem s nimi sdílela status etnické menšiny. Oni sami na Barbaru rádi vzpomínali ještě dlouho poté, co zavřeli restauraci a přestěhovali se do luxusnější oblasti severně od Flatbush.
Choyovi, kteří si mohli zvenčí vytvořit subjektivnější úsudek, asi také více chápali, proč Barbara tak zoufale chce, aby její matka opustila domov v Brooklynu a najala si byt na Manhattanu. Ale pro její matku byly stejně důležité jistota, bezpečnost a normální život jako pro její dceru Barbaru kouzlo divadelního světa a práce na tom, aby se stala herečkou. Nekompromisně odmítala všechny dceřiny argumenty, až jí Barbara podrážděně řekla: "Ale mami, můžeš tam přece získat byt jen za 105 dolarů - proč si to nemůžeme dovolit?"
Mezitím jí její vedlejší zaměstnání uvaděčky v místním kině o víkendech přivedlo blíže k životu, po kterém toužila. Při dalším působení v Malden Bridge hrála s nadšením, ale značně amatérsky menší role flirtujících dívek v představení Picnic a The Desk Set. Když o šest měsíců později absolvovala školu s výborným prospěchem, rozhodla se přednést své ultimátum: Jestli se její rodina nepřestěhuje do Manhattanu, půjde tam bydlet ona sama.
Diana znala svou dceru dost dobře, aby věděla, že to myslí vážně. Uvědomovala si také, že tady už tvrdá ruka rodičů nepomůže protože Barbara je dost stará na to, aby si našla své místo ve světě. Po skončení školy začala pracovat jako spojovatelka v Manhattanu a ukládala každý vydělaný cent. Splnila přání své matky, aby získala vzdělání, a teď byla rozhodnuta udělat vše pro dosažení svého cíle - stát se herečkou. Diana si nakonec vyhradila pouze schválení Barbařiny případné spolubydlící.

Hvězda z Brooklynu, část III.

28. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Hvězda z Brooklynu

Hvězda z Brooklynu

část III.
První byt, který si Barbara pronajala na 34. ulici, byl sice maličký, ale poskytl jí potřebnou nezávislost. Mnohem důležitější však bylo to, že začala brát u dvou učitelů na Manhattanu hodiny herectví. Vybrala si už i jméno, pod kterým by chtěla vystupovat: Angelina Scarangella. Zalíbilo se jí při listování v manhattanském telefonním seznamu. Barbara milovala pocit svobody, který teď získala. Plně se věnovala práci na své příští profesi a byla nadšením bez sebe, když jí oba učitelé potvrdili, že by se mohla přihlásit do konkurzu na opravdovou roli.
Zkusila to, ale bez úspěchu. Zklamání bylo deprimující. Vždycky měl přednost někdo, kdo měl více zkušeností, vzpomínala později Barbra. Ale jak měla získat zkušenosti, které údajně byly tak důležité, když jí nikdo neumožnil je začít získávat? Byla to klasická situace, kterou mnoho lidí zažilo při hledání zaměstnání nejen u divadla. Barbaře to připadalo pokořující a zahanbující a dohánělo ji to k zuřivosti. Nikdo by neměl být přinucen žebrat o práci, říkala. Ale jak mohla - bez jakýchkoliv známostí u divadla - očekávat, že udělá dojem na tvrdohlavé divadelní ředitele, kteří na jejím zevnějšku neviděli nic, co by vzbudilo jejich zájem? Přes to všechno šla však zarputile a usilovně dál za svým cílem. Měla sklon nosit typ oblečení téměř beatnického, třebaže tvrzení o svých výstředních sklonech v oblíkání vždycky popírala. Pokud někoho upoutal její obličej, nebylo to proto, že by se líbil - klasická krása v něm chyběla a působil snad i trochu exoticky.
Bylo obtížné vydělávat na živobytí a zároveň zkoušet uplatnit své ambice. Vystřídala spoustu zaměstnání, nějakou dobru dokonce zůstala bez místa a přišla i o podporu v nezaměstnanosti když se zjistilo, že místo toho, aby přišla k přijímacímu pohovoru do běžného zaměstnání, snažila se získat roli v divadelní hře. Protestovala proti takovému systému, odmítala dát si narovnat nos a udělat se hezčí pomocí make-upu a elegantnějšího oblečení. Proč by to také měla dělat? Byla Barbara Joan Streisand a chtěla, aby ji brali takovou, jaká je. A chtěla toho dosáhnout jen svou vlastní osobností. Stejně jednoznačný názor měla na své zpívání. Měla hezký hlas, a přestože jí chyběla zkušenost a technika, její možnosti stačily na to, aby získaly lidi, kteří by jí mohli pomoci proniknout do světa showbyznysu. Ale ona nechtěla být zpěvačkou. Chtěla se stát herečkou.
Tehdy se dokonce zdálo, že je to neřešitelná situace. Barbara vzdorovitě a neústupně odmítala jakékoliv nabídky na pomoc od svého nevlastního otce. Přijímala jen jídlo, které jí občas nosila matka, v ostatním chtěla zůstat samostatná. Budoucnost vypadala beznadějně, ale osud se zanedlouho obrátil v Barbařin prospěch. Za pár měsíců se měla setkat s prvním člověkem, který pak hluboce ovlivnil její kariéru, vedl její první nejisté kroky na jevišti, přivedl ji k vítězství v pěvecké soutěži a získal pro ni první profesionální angažmá zpěvačky - a změnil jí jméno. Během několika let - již v roce 1962 - byla Barbra Streisand nejuznávanějším broadwayským talentem. A přestože jí stále chyběly herecké zkušenosti, získala jedinečnou roli Fanny Brice v muzikálu Funny Girl, který měl premiéru na Broadwai 26. března 1964.
Ale vraťme se do jejího malého bytu na Západní 48. ulici, do doby, kdy neměla zaměstnání, a přestože se snažila proniknout do showbyznysu, její vyhlídky na uměleckou kariéru byly mizivé. Celé to vlastně spustila její spolubydlící Marilyn Fried. Slyšela náhodou Barbaru zpívat, zalíbilo se jí to a přesvědčila ji, že to musí se zpěvem zkusit. Barbara nejprve odmítala s tím, že nechce být zpěvačkou, ale pak se přece jen přihlásila do konkurzu Tóny hudby. Nevybrali ji, ale zapůsobila na Eddieho Bluma z kanceláře pro výběr účinkujících Rodgers a Hammerstein a ten pak udělal všechno pro to, aby ji přesvědčil, že je schopná jednoho dne se stát skvělou zpěvačkou.
Mezitím s pomocí mladého výtvarníka Terryho Leona, který zjemnil a změkčil její vzhled, získala roli ve hře The Insect Comedy, kterou James Spada ve své vynikající biografii Barbry Streisand popsal jako "slátaninu spíchnutou dohromady partou amatérů". Barbara tam vystupovala ve čtyřech úlohách a představení se uvádělo pouhé tři večery, ale tato zkušenost jí umožnila navázat kontakt s mladým talentovaným hercem Barry Dennenem. Povídali si, svěřovali si svá přání a představy a Dennen, který měl sbírku magnetofonových pásků a desek nejlepších amerických zpěvaček, jako Billie Holiday, Helen Morgan a Lee Wiley, si nahrál Barbařin zpěv na své domácí nahrávací zařízení. Usoudil, že by to měla se zpěvem zkusit. Barbara si tím ještě nebyla jistá, ale Dennen ji přitahoval natolik, že se brzy odstěhovala do přistěhovala do jeho bytu a byla také ochotnější se řídit jeho radami. Nevzdala se sice bez boje, ale Dennen to s ní nakonec zvládl perfektně. Přesvědčil ji, aby se přihlásila do soutěže "Čtvrteční večer hledání talentů" v blízkém klubu The Lion. Vzal si za úkol dát s Barbarou dohromady výběr písní a postarat se o celkový profesionální dojem. Byl to vlastně klub pro homosexuály, ale pro Barbaru bylo důležitější to, že když vyhraje, dostane v klubu angažmá za 50 dolarů týdně a k tomu stravu zdarma.
Bylo to velmi lákavé, ale ona, jako vždycky perfekcionistka, souhlasila až poté, co uspořádala "zkoušku" před svými přáteli v Dennenově bytě. O tom vyprávějí Donald Zec a Anthony Fowles ve své knize Barbra, A Biography of Barbra Streisand: "Rozhodla se uspořádat svoje předsoutěžní vystoupení, ne v divadle, ani v nahrávací studiu, ale ve své kuchyni. I tam byla velmi nervózní, když se měla postavit před skupinu svých přátel, kteří se sešli, aby jí poskytli morální podporu. (Snad právě proto, že to byli přátelé: kolik talentů by mělo trému před porotou složenou ze svých blízkých!) Otočila se k nim zády. Upřela pohled na kalendář visící na stěně a začala zpívat křehkou melodickou skladbu "A Sleeping Bee". Skončila. A čekala. Neozval se žádný potlesk, ani hlas. "Tak co, dalo se to aspoň trochu poslouchat?" musela se zeptat. Stále nic. "Vzpomínám si, že když jsem se otočila," říkala později, "nemohla jsem pochopit, proč mají slzy v očích." ´
K podobné reakci došlo, když se objevila před publikem v The Lion. Obvykle při těchto soutěžích dostali účinkující pár bodů za snahu nebo vtipný nápad, víceméně ze zdvořilosti. V klubu Lion to při večerech talentů chodilo zrovna tak a nikdo se tomu nedivil - výkon umělce nebyl vždycky na takové úrovni, že by si zasloužil soustředěný zájem obecenstva. Ale jsou výjimky a Barbařin debut byl jednou z nich.
Barbara, ztuhlá do morku kostí, s pochybnosti o sobě, nezkušené osmnáctileté dívce s prázdným pohledem, trochu excentrickým vzhledem a melírovanými vlasy, se objevila před mužským publikem, které jí zpočátku vůbec nevěnovalo pozornost. Ponořila se do balady Herolda Arlena a Trumana Capota, kterou si vybrala již pro své domácí publikum. Ukázalo se, že to byla dobrá volba pro ukázku Barbařina pozoruhodného hlasového talentu - vynikla jeho senzitivita, kvalita tónů, uvolněné a přirozené podání, ovládané vzrušení a impulsivnost. Šum a klábosení v publiku ztichly a pozornost přítomných se obrátila na jeviště k mladé, bezbranné dívce, zpívající s doprovodem piana, jejíž hlas a interpretace nesrovnatelně převyšovaly všechno, co dosud při hledání talentů slyšeli.

Hvězda z Brooklynu, část IV.

28. září 2007 v 23:52 | Drusilla |  Hvězda z Brooklynu

Hvězda z Brooklynu

část IV.
Posluchači byli fascinováni a chtěli vědět víc o novém objevu. Soutěž vlastně nebyla klasickou soutěží. Barbara získala své angažmá a bezplatnou stravu a údajně oslavila svůj první velký úspěch procházkou naboso v Central Parku. Ať se jí to líbilo nebo ne, bezpochyby ukázala, že má na to být zpěvačkou - přesto až dodnes trvá na tom, že nejprve byla herečkou.
Zprávy o Barbařině fantastickém úspěchu na jevišti se rychle šířily. Na její vystoupení chodili lidé v celých zástupech. Byly to první náznaky toho, z čeho se během několika let vyvinul kult Barbry Streisand. Barbara zůstala v Lionu druhý a třetí týden a zároveň pracovala s Barry Dennenem na dalším vystoupení, od kterého oba očekávali další profesionální postup. Stanovila si tvrdý režim, aby se vypracovala tak, jak si představoval Dennen. Pracoval s ní - vedl ji, radil, povzbuzoval, ukazoval správný směr. Během vystupování v Lionu její sebedůvěra před publikem vzrostla. Její popularita se zásluho nadšeného obecenstva šířila a brzy jí přinesla pozvání do konkurzu v blízkém nočním klubu Bon Soir. Tento noční klub, elegantnější, ale přitom mnohem konvenčnější než The Lion, znamenal postup v její kariéře, i když po svém úspěšném přijetí měla vystupovat jen v "zahřívacím kole" před hvězdou večera Phyllis Deller. Barbara měla z dvoutýdenního angažmá radost ještě z jednoho důvodu - 108 dolarů týdně bylo více než dvojnásobek toho, co vydělávala v Lionu. A tak si děvče z Pulaski Street začalo myslet, že se snad konečně začínají plnit jeho sny. Dvoutýdenní angažmá jí prodloužili na jedenáct týdnů a dostala i vyšší plat. Důležité bylo také to, že si začala budovat své postavení s novým jménem. Angelina Scaragella upadla v zapomnění a Barbara začala používat své trochu upravené vlastní jméno. Zdálo se jí, že bude znít lépe, když z něj vypustí Joan a z Barbary odstraní "a". Myslela si, že jako Barbra Streisand by snad mohla zakotvit trochu stabilněji v showbyznysu a na své dráze k hereckému povolání, po kterém stále toužila.
Úspěch v Bon Soir ji brzy přivedl k angažmá u The Blue Angel. Byla se tam předvést ještě před zahájením (a ukončením) Harry Stoonese. The Blue Angel byl odrazovým můstkem pro řadu předních hvězd, z nichž nejslavnější snad byl Harry Belafonte. Mohl by stejně posloužit i Barbaře? Ale zpočátku to nebylo důležité. The Blue Angel byl nelepším klubem svého druhu a obvykle v něm vystupovaly zavedené hvězdy. Pro tamější vedení bylo Barbřino angažmá něco jako sázka do loterie, a ačkoliv již měla určité postavení, stále ji bedlivě sledovali. Jako zpěvačka byla nekonvenční. Bylo pravděpodobné, že bude nekonvenční a málo disciplinovaná i v celém svém výstupu. Barbřino vystupování v The Blue Angel mělo každopádně významný dopad na křivku její profesionální dráhy. Zaznamenala výrazný vzestup už v době účinkování. Dobyla newyorské noční kluby, pak následovala klíčová role v Mohu ti to opatřit ve velkém (I Can Get if for You Wholesale) a konečně psali na její broadwayský debut tohoto představení kritici recenze.
Když se Barbra objevila u zkoušky na Ve velkém, ani největší optimista na světě by nevsadil na její úspěch. Den předtím zpívala v The Blue Angel až do dvou v noci a pak se ještě zúčastnila vyčerpávající večeře příležitosti Dne díkuvzdání, která trvala do 4.30, přestože měla zkoušku už v 10 hodin. Zdálo se, že nebude schopna zahrát ani část své role. Ale šéf pro výběr účinkujících Arthur Laurents měl schopnost vidět víc, než bylo patrné na první pohled. Jedinou možnou rolí pro Barbru Streisand byla úloha Miss Marmelstein, padesátileté staropanenské sekretářky, která byla přesvědčena, že nemůže nikdy počítat se zájmem opačného pohlaví. Byla odsouzena snášet pokořující oslovení - slečna Marmelstein. Laurents, který se později proslavil úspěšnými divadelními muzikály jako West Side Story a Gypsy, byl tak uchvácen Barbřiným nezvyklým půvabem a tak na něj zapůsobil její mimořádný pěvecký talent, že se rozhodl ji přijmout. Co se Barbry týká, ta se před porotou řídila svým instinktem předvést se tak, aby bylo jasné, že je mezi ostatními něčím výjimečným. Oblékla si velký kožich, který měla na sobě i během předvádění, a přinesla s sebou obrovskou hromadu not. Ty položila hlučně nahoru na piano. Když odcházela, rozsypala je po jevišti. Byl to primitivní nápad, při ni typický, který ji měl odlišit od ostatních. Mnohem později Barbra tvrdila, že si ten starý kabát neoblíkla z vypočítavosti. "Byl to můj starý kabát, oblíbený starý kabát, a hodil se pro mou roli, proto jsem si ho oblékla," vysvětlovala. Ale na Laurentse to hrát nemusela. Stačilo mu, když začala zpívat. Později o tom řekl: "Byl jsem rozhodnut to děvče dostat do své show. Nejenže byla skvělá zpěvačka, ale bylo na ní i něco neobvyklého. Myslel jsem, že bych mohl využít jejího zvláštního vzhledu."
Laurents to viděl tak jednoznačně, že byl schopen přesvědčit každého, včetně autorů Ve velkém a producenta Davida Merricka, že mít Barbru v show je důležitější než zachovat roli přesně v původní podobě. "V roli staré panny bude vypadat přirozeně a obecenstvo nebude mít představu o jejím věku," řekl. Tak Barbra získala roli Yetty Tessye Marmelsten, a i když to byla úloha trochu nezvyklá, znamenala důležitý mezník v její kariéře.
Show samotná žádný zvláštní úspěch neměla. Po zkušebních představením ve Philadelphii a Bostonu měla premiéru 22. března 1962 v Shubert Theater na Broadwayi a v témže roce skončila. Ale ta doba byla dost dlouhá na to, aby Barbra vzbudila ohromný zájem. Celá show se setkala s nejrůznějšími ohlasy, ale sotva by se našel kritik, který by Barbru neoznačil za největší nový talent.
Pro Barbru byla premiéra nádherným zážitkem. Napřed se sice nezdálo, že její výstup Miss Marmelstein bude mít dlouhý život. Napsal ho Jerome Weidman na slova kabaretního autora Herolda Rome, jehož pozdější doménou byly velkolepé revue. Ale Barbra ve své působivé kreaci, kterou se snažila spodobnit nedostatek zkušeností nehezké staré panny s opačným pohlavím, dokázala, že to bude číslo, které si obecenstvo zapamatuje. Role Yetty Tessye Marmelstein s nemotornou chůzí, nohama do X a vyvrácenými kotníky, marně toužící po lásce, ukázala její přirozený komický talent. Mezi nejčerstvějšími ohlasy byla i recenze Whitney Bolton v Morning Telegraph, kde prohlásila, že ve svých devatenácti letech byla Barbra schopná dosáhnout takové úrovně profesionálky, jako by jí bylo dvakrát tolik. "Slečna Sterisand, ať zpívá nebo mluví, pobíhá nebo se loudá, křičí nebo šeptá, je v Mohu ti to opatřit ve velkém výraznou a skvělou osobností," doplnila.
Představení byla spojena s dalšími dvěma událostmi, ne sice významnými pro kariéru Barbry Streisand, ale přesto zajímavými: jednou z osobního života, druhou zábavnou - spojenou s její profesí. Spolu s Barbru prožíval svůj debut v Mohu ti to opatřit ve velkém mladý člen sboru ze show Irma La Douce Elliot Gould. Hrál hlavní roli Harryho Bogena, kariéristy v módním závodě, který bez skrupulí a s nedostatkem jakýchkoliv morálních zásad využívá ostatní ve svůj prospěch. S Barbrou se setkal poprvé na jedné ze čtyř jejích zkoušek na Miss Marmelstein. Nepatrný náznak stačil, aby z jejich setkání vznikl blízký vztah.
Dala si právě zavést telefon do bytu, který měla nad rybí restaurací blízko studia, v němž nahrála pro televizní program PM East. Po zkoušce začala všem rozdávat útržky papíru se svým novým telefonním číslem a s vyzváním, aby jí zavolali. Nějak se stalo, že Elliott papír nedostal, ale podařilo se mu zachytit útržek, který někdo odhodil. Toho večera se na Barbřino vyzvání ohlásila jen jedna osoba. Když zvedla telefon, ozval se Elliott: "Chtěla jsi, aby ti někdo zavolal, tak volám." Pak řekl, že byla u zkoušky báječná. Než zavěsil, představil se: "Tady Elliott Gould."

Hvězda z Brooklynu, část V. (závěr)

28. září 2007 v 23:50 | Drusilla |  Hvězda z Brooklynu

Hvězda z Brooklynu

část V. (závěr)
Snad by to bývalo skončilo…ale dopadlo to jinak. Našli v sobě zalíbení. Ba byli mladí. Barbře bylo devatenáct a Elliottovi dvaadvacet a svou lásku prožívali na procházkách New Yorkem a návštěvách Rockefeller Plaza, při zimním koulování ve sněhu i při něžných kradmých polibcích. Barbra po Barry Dennenovi nikoho neměla a teď prožívala opravdové štěstí. Později Elliott prohlásil: "Připadala mi prostě nádherná." Fascinovala ho a byl přesvědčen, že je krásná jako květina. Trávili spolu spoustu času, jedli praženou kukuřici, navštěvovali restaurace, bary a noční kina a nikdo se nedivil, když se k ní Elliott nastěhoval. Později se vzali, ale až dlouho po rozvodu Elliott připustil: "Musím přiznat, že nejšťastnější vzpomínky na Barbru mám z doby, kdy jsme žili spolu ještě před svatbou. Byli jsme na sobě velice závislí. Nežili jsme spolu proto, že by nás k tomu nutil nějaký zákon."
Ale jak je jejich profese daly dohromady, tak je i rozdělily. Přestože měl Gould ve Velkém hlavní roli, jeho úloha mu neposkytovala tolik možností vyniknout jako Barbře Miss Marmelstein. Prostě řečeno zatímco Barbřina popularita po Ve velkém prudce stoupala, Elliottova uvázla na mrtvém bodě. Později se proslavil v řadě známých filmů, ale tehdy rozdílná křivka jejich kariéry začala narušovat vztahy jednoho k druhému a v následujících letech, kdy se Barbra prosadila jako největší světová hvězda komedie, se propast mezi nimi rozšířila. V únoru 1969 se rozešli a z ohně už nezůstala ani jiskřička. Tím zábavným profesionálním detailem z Ve velkém jsou údaje z Barbřina životopisu, které poskytla pro úřední záznamy k uvedené show. V nich tvrdí, že se narodila na Madagaskaru a vyrůstala v Rangoonu, a to ještě předtím, než začala navštěvovat školu v Brooklynu. Barbra se nestyděla přiznat, že to udělala proto, aby přivábila pozornost. Přehánět bez omezení považovala za přirozené. Příště zase nahradila Madagaskar a Rangoon Zanzibarem a Arubou a teprve později se přiznala k mnohem prozaičtější skutečnosti. Ale v té době už byla tak úspěšná, že na tom nezáleželo.
zdroj: životopis BS; P. Carrick, OLDAG

Tapety I.

27. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Tapety

Funny Girl

25. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Filmy
FUNNY GIRL
- rok: 1968
- režie: William Wyler
- dále hráli: Omar Sharif, Kay Medford, Anne Francis, Walter Pidgeon, Lee Allen a Gerald Mohr.
- délka filmu: 147 minut
Barbra Streisand získala Oskara za nejlepší ženský herecký výkon.
Děj:

Film sleduje kariéru komediantky Fanny Brice (Barbra Streisand) od začátků až po nástup do Follies, nejslavnější show, kterého se stává hvězdou. Zamiluje se do Nicky Arnsteina (Omar Sharif), krásného hazardního hráče. Jeho hráčské štěstí ho však opustí. Zatímco ona je stále populárnější, on se propadá a končí ve vězení. Po návratu zjišťuje, že s Fanny již nedokáže žít a rozvádějí se.
Trailer:
Galerie:

Yentl bez Oskara

23. září 2007 v 1:22 | Drusilla |  Napsáno
Yentl bez Oskara
Příznivci Barbry Streisand se octli na pokraji šílenství, když její film Yentl nezískal v roce 1983 Oskara. Mnoho filmových fanoušků považovalo takovou ignoraci přinejmenším za typický příklad hollywoodské nespravedlnosti. V nejhorším případě pak za ostudnou ukázku cynismu v systému hodnocení. Pod maskou objektivity a vznešených ideálů se totiž v tomto systému často skrývá nespravedlnost, předsudky nebo sledování vlastních zájmů a nezabrání tomu ani soustředěná pozornost sdělovacích prostředků celého světa.
Problém má dvě stránky. Jednak neexistuje jednotné měřítko, podle kterého je možné posoudit herecký výkon, a hodnocení se tedy skládá z řady jednotlivých subjektivních názorů. Kromě toho je s vyhlášením držitelů Oskara - i s jeho nominacemi - spojeno tak obrovské množství peněz a profesionální slávy, že se tento systém jen stěží může ubránit aroganci, nátlakům, vypočítavým machinacím a zákulisním jednáním. V takové situaci bylo možná příliš opovážlivé počítat s nejvyšším oceněním pro film, který se zcela vymykal běžné produkci a zároveň byl tak výrazným dílem Barbry Streisand. Celá nespravedlnost vynikla ještě víc, když film získal řadu nominací v méně významných kategoriích, například za nejlepší vedlejší ženskou roli Amy Irving. Situaci částečně zachránilo právem zasloužené ocenění hudby Michela Legranda a Marilyn Bergman. Ale na Barbru, která se rozhodla přenést Yentl na stříbrné plátno, a hlavně jako první žena v historii filmu se stala zároveň režisérkou, scenáristkou, producentkou, ba dokonce i představitelkou titulní role svého filmu, se nedostalo. Ani ocenění za vyčerpávající úsilí a výkon. Je ovšem třeba podotknout, že mimořádně talentovaná Barbra, kterou i mnozí její kritici považují za největší umělkyni zábavního průmyslu na světě, si v žádném případě nezasloužila obdiv tím, že by byla sympatická a příjemná. Obdiv a ocenění si získává především díky svému komediálnímu nadání a zásluhou svých všestranných pěveckých a hereckých kvalit.
Posedlost uměleckou tvorbou, která patří k jejím charakteristickým vlastnostem, někdy doslova likviduje její profesionální kolegy, ale na druhé straně je také rysem, za který draze platí v osobním životě. Údobí od roku 1968, kdy ve svých 26 letech četla knihu Yentl, židovský student, až po dokončení filmu, ve kterém i hrála, se stalo doslova válečným tažením. Uskutečnění své představy věnovala veškeré své úsilí. Nejprve v roce 1972 zakoupila výhradní práva na román, pak se snažila získat finanční podporu, kde se jen dalo. Jedno studio za druhým jí zavíralo dveře před nosem. Odrazoval je přímočarý, poněkud nezvyklý děj románu o mladé židovské dívce z počátku 20. století, která toužila studovat učené knihy, což jí bylo odpíráno stejně jako v té době všem ženám její víry. Barbru, hrdou na svůj Židovský původ a možná stále ještě strádající předčasnou smrtí svého otce, příběh o této dívce fascinoval. Pro hrdinku knihy bylo studium potěšením, a proto po smrti otce neměla jinou možnost, než se převléknout za mladého muže a v tomto převleku, řečeno slovy písně filmu, usilovat o "všechny zázračné možnosti", které svět nabízí. Ale všechna filmová studia považovala práci s tvrdohlavou a téměř nezvládnutelnou Barbrou, vyžadující navíc maximální kontrolu nad filmem, za příliš riskantní. V polovině sedmdesátých let se pak producenti kolem Broadwaye začali stavět k riskantnímu projektu Barbry Streisand o poznání příznivěji - její naděje sice nepodporovali, ale ani je nezatracovali. Až asi o pět let později - v roce 1979 - pak konečně studio Orion Pictures oznámilo, že film natočí, a uvolnilo pro něj 12-15 milionů dolarů. Ovšem brzy své rozhodnutí vzalo zpět. Důvodem bylo pozdější zvýšení rozpočtu na 17 milionů a zároveň vtírající se pochybnosti, zda je Barbra schopná zvládnout všechno, co si předsevzala, totiž zajišťovat výrobu i režii filmu.
V té době, počátkem roku 1981, již na výrobě filmu neúnavně pracovala. Zajišťovala realizaci, studovala klíčové momenty scénáře, vybírala hudbu a místo pro natáčení exteriérů. V polovině roku 1980, ještě před tím, než Orion přišel s nešťastným rozhodnutím zrušit smlouvu, se Barbře podařilo pro svůj projekt získat skladatele Michela Legranda a textaře Marilyn a Alana Bergmanovy. Když Orion odstoupil od dohody, hudba i text byly téměř hotovy a prostředky vyčerpány. Vyhlídky na to, že by Yentl vůbec někdy spatřila světlo světa, byly mizivé, pokud lze vůbec o nějakých mluvit. Hollywood tehdy prožíval recesi, zisky klesaly a pokladna se vyprazdňovala. Význam měly pouze tutovky. Bylo málo pravděpodobné, že podivný příběh, ve kterém se Barbra měla převléknout za mladého muže, dokonce projít i jistou formou manželství, a to necelých osmnáct měsíců před svými čtyřicátými narozeninami, bude brán vážně. Ale Barbra byla pevně rozhodnuta svůj film prosadit. Říkalo se, že o smlouvu na film měly zájem společnosti Paramount a Warner Brothers, ale k dohodě nikdy nedošlo. Barbra Streisandová nebyla ochotná vzdát se tvůrčí kontroly, což bylo podmínkou dohody s Paramountem. Od zrušení smlouvy ze strany Orionu uplynulo několik dalších měsíců a pořád se nezdálo, že by ambice Barbry mohly mít naději na úspěch. Pak United Artists, studio, které kupodivu se Streisandovou na žádném filmu dosud nepracovalo, těžce polklo, zhluboka se nadechlo a rozhodlo se k činu. Stanovilo si přitom pevný rozpočet ve výši 14.5 milionů dolarů. Toto studio už delší dobu toužilo realizovat film s Barbrou Streisand. Šéfové United Artists možná poklínali svoji neschopnost odvést Barbru od její posedlosti, ale nakonec ji vzali se vším všudy - včetně Yentl.
Smlouva Barbry Streisand a United Artists, které se brzy spojilo s MGM, byla oficiálně oznámena v pondělí 22. června 1981. Barbra byla u vytržení. Po celých třináct let, od té doby, kdy vtrhla do Hollywoodu jako vichřice se svým prvním filmem Funny Girl, žila s myšlenkou na film o Yentl. Tomuto záměru byl podřízen její profesionální i soukromý život. Již dříve se svému plánu věnovala s ohromným úsilím, a teď, aby zajistila hladký průběh dohody, byla ochotna přistoupit na jakékoli podmínky, které jí studio uložilo. V United Artists samozřejmě sledovali své vlastní zájmy a spoléhali na zanícení Barbry Streisand pro věc. Nutili ji k ústupkům a vyžadovali záruky, protože věděli, co pro ni tento podnik znamená. Vložila již do projektu 500.000 dolarů ze svých vlastních peněz a nyní byla nucena poskytnout také záruky ohledně rozpočtu a plánu prací. Za nedodržení hrozilo penále a navíc ztráta tvůrčí kontroly nad filmem, na které stále trvala.
Kromě toho také přistoupila na finanční podmínky, naprosto nepřiměřené enormním pracovní a tvůrčí zodpovědnosti, kterou výrobě filmu věnovala. Souhlasila například s tím, že nedostane zaplacenou práci, kterou provedla zajistila na scénáři, a měla dostat jen symbolickou odměnu za režii. Ale pro Barbru tento projekt znamenal vše. Uskutečnění její představy bylo na dosah, když veřejně prohlásila: "Nezajímá mě nic kromě dokončení tohoto filmu."
Objevily se však další komplikace, když změny ve vedení studia a soupeření v podnikové hierarchii United Artists zavinily zpoždění začátku natáčení, původně plánovaného na září 1981. Až v dalším roce dostala Barbra zelenou pro práci na obsazení filmových rolí, dokončení rozpracovaného scénáře a vypilování detailů jednotlivých částí senzitivního příběhu, které byly nezbytné pro vizuální autenticitu filmu. Nebylo pro ni ničím neobvyklým pracovat devatenáct až dvacet hodin denně. Její záběr byl strhující, pracovní tempo a stres mnohdy nesnesitelné.
Důležitou, ale velice obtížnou záležitostí bylo obsadit jednotlivé role. Postoj hereckých osobností 90. let Richarda Gere a Michaela Douglase odmítajících klíčovou roli přitažlivého spolužáka Avigdora, do kterého se Yentl zamiluje, ji musel deprimovat. V jejím výběru nakonec hvězdy filmového světa chyběly: Avigdora hrál divadelní herec Mandy Patinkin, známý z broadwayského představení Evita. Ve filmu Ragtime vystoupil v úloze židovského přistěhovalce Tateha a sledovat jeho výkon bylo čistým potěšením, jak podotkl časopis The Movie.
Pro úlohu Hadas, Avigdorovy okouzlující a bezelstné snoubenky, si Barbra nejprve vybrala Carol Kane, která v roce 1975 hrála hlavní roli v příběhu židovských přistěhovalců Hester Street. Ale pak svoji původní myšlenku zavrhla, protože její pozornost zaujala mladší herečka - Amy Irving. Ta zpočátku neměla o práci zvláštní zájem a pro nabízenou úlohu se rozhodla až poté, co i Barbra detailně seznámila s hloubkou její úlohy a pomohla pochopit křehkost a citlivost filmu. Amy Irving později prohlásila, že ji zaujetí Barbry Streisand pro film ohromně uchvátilo a ovlivnilo i její rozhodnutí přijmout nabízenou roli.
Na základě svých průzkumných cest celou východní Evropou zvolila pro natáčení exteriérů bývalé Československo, kde našla místo, které nejvíce připomínalo krajinu starého Polska z období děje filmu. Vytvoření scénáře, který byl v průběhu deseti let osmkrát přepracován a do něhož bylo zařazeno devět působivých, vysoce emotivních melodií, zhudebněných představami textařů Marilyn a Alana Bergmanových (ti vlastně první nasadili Barbře do hlavy myšlenku vytvořit film s hudbou, zatímco ona původně zamýšlela vytvořit čistě dramatické dílo), ohrozila zpočátku stávka vyvolaná Sdružením amerických spisovatelů. Barbra se tedy obrátila na zkušeného a spolehlivého britského autora a scénáristu Jacka Rosenthala s žádostí, aby napsal takový scénář, který by podchytil skutečné jádro příběhu, vtahoval se k jeho nejjemnějším detailům a zároveň odpovídal jejím vlastním představám.
Jack snad nejvíce proslavený svou vítěznou hrou roku 1976 Bar Mitzvah Boy, se stal jejím posledním a nejdůležitějším spolupracovníkem na scénáři Yentl. Osm měsíců pracoval střídavě v londýnském hotelu Barbry Streisand a ve svém londýnském bytě, až spolu s Barbrou scénář dokončil.
Barbra zpočátku neuvažovala o tom, že by ve filmu hrála: chtěla se soustředit na režii a kromě toho soudila, že daná role je vhodnější pro mladší představitelku. Nakonec však z komerčních důvodů roli přijala. Obsazování hlavních rolí bylo hotovo, když úlohu otce přijal Nehemiah Persoff. Pro svou roli byl vybrán jako náhrada za původně požadovaného Morrise Carnovského, který neočekávaně zemřel na infarkt. Ale jak nádherně procítěný výkon ve své roli Persoff předvedl.
Produkční práce na Yentl skončily v říjnu 1982 a Barbra téměř celý další rok trávila střídavě v Americe a v Británii tříděním detailů. Světová premiéra filmu se konala v hollywoodském Cinerama Dome v listopadu 1983 a vyvolala takový zájem, že bylo nutné zajistit další promítání, které pak současně probíhalo v New Yorku. Ve stejném měsíci byl film na základě předchozí dohody promítán ve vybraných místnostech Spojených států a do běžné projekce se dostal před Vánocemi. V Evropě byl film poctěn uvedením na královské premiéře v Londýně na jaře 1984.
Po více než patnácti dlouhých, únavných letech - zcela jistě jednom z nejdelších období tvůrčí práce v dějinách filmu - byla pouť Barbry Streisand u konce. Navštívila řadu zemí, podnikla vyčerpávající cesty za propagaci filmu. Byla schopná prožívat hlubokou a trvalou radost z nadšeného přijetí Yentl mnoha kritiky. Ještě více ji těšily tisíce diváků z celého světa, hlavně však z Británie, kteří se konečně po čtyřech dlouhých letech dočkali dalšího filmu Barbry Streisand.
Co se týkalo komerční stránky věci, je možné, vzhledem k tomu, že se jednalo o film vybočující z řady zaručeně "úspěšných" témat, hovořit o úspěchu. V daném roce se dostal na třetí místo mezi tzv. "trháky", jako Něžnosti a Náhlý zásah. Za čtyři roky příjem z filmu Yentl převýšil zhruba čtyřikrát původní náklady a film se dočkal řady ocenění. I když se Akademie filmových umění a věd rozhodla ignorovat tvůrčí úsilí a inspirující výkon jediné ženy v každoročním udělování filmových Oskarů, Barbru těšily nezanedbatelné filmové ceny útěchy. Film byl nominován v šesti kategoriích na hollywoodský Zlatý glóbus a získal ocenění ve dvou z nich, jedno za nejlepší filmovou hudbu, další za nejlepší režii. Album hudby k filmu se stalo držitelem trojnásobné platinové desky.
Oficiální reakce Barbry na neúspěch v boji o Oskara byla překvapivě smířlivá. Prohlásila, že to tak dopadlo zřejmě proto, že se porotě film prostě nelíbil. Co ji však zraňovalo víc, byla reakce autora knihy, která byla literární předlohou filmu. Isaac Bashevis Singer, současně také autor první verze filmového scénáře, nebyl příliš spokojen s tím, jak Barbra ztvárnila jeho původně krátkou povídku, kterou údajně napsal za půl dne. Přesto ho Barbra pozvala na newyorskou premiéru, které se bez omluvy nezúčastnil. Singer nebral v úvahu potřebný rozměr a představivost vyžadující si transformace jeho útlé dvacetistránkové povídky na film běžné délky a stěžoval si na to, že Barbra zkreslila a změnila jeho základní téma. Také rozhořčeně poukazoval na údajně přehnané výdaje na Yentl. Mnozí však soudili, že příčinou Singerovy nepřiměřené reakce je to, že silně podcenil hodnotu příběhu při prodeji autorských práv. Výsledkem toho bylo, že Barbra získala práva velmi levně ve srovnání s obrovskými náklady na zfilmování.
I když na veřejnosti reagovala Barbra umírněně a zdrženlivě, přece jen pociťovala hořkost a zklamání, když Yentl nezískal Oskara. Měla pocit, že by si cenu zasloužila. Zraňovalo ji, že to, co ona i mnozí další považovali za její největší dílo, bylo bezostyšně ignorováno. Přestože se Akademi filmových umění a věd, ať již z jakéhokoli důvodu, rozhodla neuznat mimořádný a jedinečný talent Barbry Streisand, ona sama touto šarádou na vysoké úrovni získala. Prestiž filmového Oskara v očích mnoha lidí klesla, ale popularita a prestiž Barbry Streisand stoupla. Pro ni samotnou, jak později řekla, byl skutečnou odměnou samotný proces tvorby filmu Yentl a také to, že měla možnost přenést svůj sen do skutečnosti. Dosáhla nové vážnosti a profesionálního ocenění ve světě, který pro ni znamenal tak mnoho, ve světě, kterému chtěla ukázat svůj talent. Byl to svět filmu, který už před čtyřiceti lety zachvátil celou mysl a stravoval nitro tehdejší vytáhlé brooklynské školačky.
zdroj: životopis BS, P. Carrick; OLMAG

Barbra Streisand 4/4

20. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Napsáno
3 roky trvalo, než se Barbra odhodlala k návratu na filmové plátno. S nápadem natočit Ženu v ringu (jak byl tento snímek u nás uváděn, ačkoli doslovný překlad zní "Hlavní událost"; kupodivu však právě český distribuční název filmu je výstižnější než originální verze) přišel John Peters, ale i on sebekriticky přiznal, že "…Žena v ringu byla má chyba. Byla už vhodná doba k tomu, aby se Barbra věnovala umění než další komedii, ke které jsem ji vlastně donutil proti její vůli." V poměrně jednoduchém ději se odvíjí příběh svérázné podnikatelky Hillary Kramerové, která po nezaviněném krachu své kosmetické firmy věnuje obchodnický talent ryze mužské sféře - boxování. Snaží se využít skrytých kvalit bývalého rohovníka "Kida" Scanlona, jehož smlouva je jejím jediným aktivem. Oba nedobrovolní partneři si po neustálém hašteření samozřejmě padnou na konci filmu do náruče. V roli Eddieho "Kida" se znovu setkáváme s Ryanem O´Nealem. Na toho si Barbra vzpomněla po osmi letech od doby jejich partnerství ve filmu Co dál, doktore?, protože jí vyhovoval fyzicky svým romantickým zjevem a navíc uměl boxovat. "Žena v ringu rozhodně není z hlediska filmového umění objevem. Je zručně udělaným diváckým filmem, rozdávajícím smích a dobrou pohodu a hýřící výbušným, téměř nespoutaným talentem Barbry Streisand, která si jistě získá i naše diváky." (Kino č. 15/1983)
Pro úplnost dodejme, že Barbra nazpívala pro film jednu píseň Paula Jabary v rytmu disko a že film dosáhl u nás i v Americe velké návštěvnosti.
První vedlejší rolí, kterou Barbra ve filmu přijala, byla postava platinové blondýnky Cheryl ve filmu Celou dlouhou noc. Režisérem snímku byl totiž Belgičan Jean-Claude Tramíny, jehož manželka, Sue Megnersová, byla mnoho let Barbřinou tiskovou mluvčí. Když původně obsazená lisa Eichornová po neshodách s režisérem vypověděla smlouvu, Babra vypomohla příteli v nouzi a úlohu v jeho filmu přijala. Jejím partnerem se tady stal Gene Hackman, který ve filmu ztělesnil George Duplera, muže, který po prudké hádce se svým nadřízeným ztrácí zaměstnání a je nucen zamyslet se nad sebou a svým soukromým životem. Náhodou se seznamuje s Cheryl Gibbonsovou, učitelkou svého syna, a zjišťuje, že život není zase tak špatný… Pro Barbru znamenala účast v tomto filmu "pakatel" 4 milióny honoráře (za 24 natáčecích dnů) a setkání s jedním z nejproduktivnějších hollywoodských herců. Úspěch filmu byl víc než mizivý, přesto kritika ocenila výkon Barbry i to, že byla ochotná tuto roli akceptovat.
"Támhleta ženská je podobná Streisandový," spokojili se mnozí Pražané i turisté s poznámkou adresovanou ženě, která se ověšená fotoaparáty procházela v létě roku 1981 malebnými zákoutími našeho hlavního města. Ti, kteří ji požádali o autogram, nelitovali, byla to opravdu ona, Barbra Streisand, kterou přivedly do Prahy pracovní povinnosti. Na radu přátel (mj. i Miloše Formana) přijela do Československa, aby se tady porozhlédla po exteriérech, ve kterých by se měl odehrávat její další film Yentl. Nebyla jen v Praze - navštívila také Vysoké Tatry, jižní i západní Čechy; členové jejího štábu v čele s Johnem Petersem pomocí kamer a fotoaparátů dokonale zmapovali skoro celu naši republiku. Na otázku, jak se jí líbí Praha, odpověděla: "Jsem do ní zblázněná, uchodila bych si nohy, abych mohl projít všechny uličky, prolézt všechny dvory a zákoutí. Ty domy a kameny mají zvláštní barvu. Nevím, možná to cítím jen já, už jako dítěti se mi zdálo, že zdi vydávají zvuky, že žijí. Tady mne ten pocit úplně omráčil."
Myšlenku ztvárnit příběh židovské dívky Yentl, která se po smrti svého otce, přestrojená za chlapce, rozhodne studovat pro dívky zakázaný Talmud, chovala Barbra už několik let. Ale nápad zfilmovat povídku nositele Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera se producentům příliš nepozdával. Dokonce ani Johnu Petersovi - právě neshody ohledně tohoto filmu byly příčinou jeho rozchodu s Barbrou. Tu stálo nemálo sil, času i peněz, aby svůj odvážný projekt prosadila. Nejpikantnější ovšem bylo oznámení, že Barbra bude nejen spoluscenáriskou, spoluproducentkou a že bude hrát hlavní roli, ale že chce film sama režírovat! Už od Funny Girl trávila Barbra dlouhý čas pozorováním práce režiséra, kameramana (často se zkoušela postavit zakameru, aby měla přesnou představu, co a jak se točí), diskutovala s osvětlovači, s techniky, ptala se na nejrůznější detaily. Tyto zkušenosti chtěla zužitkovat v Yent (titul se někdy nesprávně skloňuje; protož jde o dívčí jméno, které je nesklonné, zůstává tvar Yent ve všech pádech). "Měl to být film o mém otci, kterého jsem nikdy nepoznala. Mnoho let jsem fantazírovala, jaké by to bylo a co by to pro mne znamenalo, kdyby byl nezemřel… Teď Bych chtěla ty představy materializovat a vyjádřit. Zároveň by to měl být film o mužích a ženách, o jejich rozdílnosti i vztazích, o jejich úloze v životě. Děj se odehrává na počátku století, kdy ženy byly společensky omezovány a dávalo se jim nepokrytě najevo, že patří do kuchyně. Ale je to současné téma - jen se dnes odehrává v jiné podobě."
V červenci roku 1982 tedy přijela Barbra do Prahy znovu, aby zde se svým stočlenným štábem natočila podstatnou část filmu (z 16 týdnů natáčení strávila 12 u nás, zbytek v Anglii); škod, že právě Praha je ve filmu prezentována divákům jako polský Lublin…"K ruce" dostala Barbra stovky českých komparsistů i některé tuzemské režiséry. Jeden z nich, Zdeněk Troška, na to vzpomíná: "Vzhledem k tomu, jaká je Barbra hvězda, to byla nesmírně skromná, milá a příjemná žena. Při práci byla velice soustředěná, ukázněná k sobě i ostatním a dovedla při natáčení vytvořit pohodu. Byla každým coulem profesionálka."
Původně mělo jít o čistě hraný film. Aby však v Hollywoodu o film s tak specifickou a nekomerční tematikou vzbudila zájem, musela Barbra přistoupit na mnoho kompromisů. Jedním ze šťastných bylo určitě 10 písní, dodatečně přikomponovaných francouzským skladatelem Michelem Legrandem, který s Barbrou pracoval u v roce 1964 na jejím albu pro francouzské posluchače Je m´appelle Barbra. Texty evokující pocity Yentl napsali Barbřiní přátelé Alan a Marilyn Bergmanovi. Pro realizaci záměru natočit Yent byla Barbra ochotná jít až tak daleko, že se zřekla honoráře za napsání scénáře, souhlasila s minimální odměnou za roli a v případě, že by překročila rozpočet (ten byl propočítán na 10 miliónů dolarů), měla ještě polovinu honoráře vrátit.
Do dalších dvou hlavních rolí Avigdora a Hadass si Barbra vybrala Mandy Patinkina a Amy Irvingovou. Kameramanem byl uznávaný David Watkins. Ve filmu je mnoho autentických scén z židovského prostředí (v kostele, v židovské koleji, jednou z klíčových scén je i židovská svatba), pro jejich věrohodnost Barbra pilně studovala židovské zvyky a obyčeje (některé si ještě pamatovala ze svého dětství), učila se hebrejsky a konzultovala s historiky a rabíny. V Praze prý chodila zásadně do židovské restaurace, kde vidí její fotografie s podpisem a podle některých očitých svědků zpívala pro pražskou židovskou obec v synagoze.
Světová premiéra byla 16. listopadu 1983 v Hollywoodu a okamžité reakce publika byly veskrze pozitivní. V lednu 1984 je Yentl nominována na 6 Zlatých glóbů (ve finále pak získává dna za nejlepší film roku a režii). Ale udělení Zlatých glóbů ještě neznamená automaticky udělení Oscarů: Yentl získal jen dva a to za původní filmovou hudbu a Amy Irvingová za vedlejší roli. Pro Barbru, ať už za hlavní roli nebo za režii, nezbyl Oscar žádný. Bylo to pro ni velké zklamání - údajně několik týdnů po vyhlášení Oscarů nevycházela z domu, nepřijímala návštěvy a s nikým nekomunikovala. "Je pravda," sdělila novinářům později, "že jsem zpočátku byla dost smutná, neboť jsem se domnívala, že dělám špatně svou práci. Když ale všichni kolem mne začali mluvit o spiknutí, řekla jsem si, že tady jde asi o osobní důvody a ne o profesionální postoj, a byla jsem schopná se tomu smát. Film je tady, existuje, lidi na něj chodí, tak co je mi po Oscarech!" Mezi těmi, kdo stáli za Barbrou, byli - kromě jiných - i Steven Spielberg, Sydney Pollack, Miloš Forman a …John Huston: "Yentl je podle mne výborný film. Ale z neznámých důvodů to v Hollywoodu nechtějí uznat a dávají své nesympatie k Barbře ostentativně najevo. Možná je tomu tak proto, že si dovolila mít poměr se svým kadeřníkem…"
Z těžko (anebo lehko?) pochopitelných důvodů u nás Yentl nebyla dosud promítána (kromě jednoho představení v rámci MFF v Karlových Varech v roce 1984). Doufejme, že v dnešní záplavě "trezorových" filmů a komerčních hitů typu Rambo se dostane i na režisérský debut Barbry Streisand, když už pro nic jiného, tak alespoň pro krásné písničky a kouzelné záběry Karlova mostu a Hradčan.
Čtyři roky po natočení Yentl čekala Barbra na další roli. Tou se stala postava Claudie Draperové ve filmu Martina Ritta Bláznivá. Původně měl tuto divadelní hru Toma Topora (1980) adaptovat pro plátno režisér Mark Rydel, ten ale od tohoto záměru upustil a příležitosti se chopil Maritn Ritt. Nabídku natočit Bláznivou přijal - jak jinak - kvůli Barbře. I když pak prohlašoval, že Bláznivá je jeho nejkomerčnější film, spolupráci s Barbrou si pochvaloval a i ona byla s Rittem, Kazanovým žákem, spokojená.
Bláznivá je dramatickým příběhem prostitutky, obviněné z vraždy svého klienta, která je umístěna v psychiatrickém ústavu a prohlášena za nesvéprávnou. S pomocí svého advokáta se snaží dokázat, že je normální, a bojuje o možnost legálně obhajovat svou nevinu v normálním soudním procesu. Podobně jako Yentl i při přípravě tohoto filmu (přípravy trvaly 3 roky) se Barbra sanžila maximálně vžít do role. Navštěvovala psychiatrické kliniky i soudní přelíčení. Velká část filmu se totiž koná v soudní síni: monolog Claudie, kdy popisuje prokurátorovi praktiky prostitutek ti to, jak se společnost na těchto "call-girls" podepsala, patří k nejsilnějším momentům filmu. Pro Barbru to byla bezesporu nejdramatičtější role celé její filmové kariéry. Ačkoli jí někteří kritikové vyčítali jisté přehrávání a exhibicionismus, celkový dojem z filmu i z hereckého výkonu je víc než dobrý. I u tohoto filmu byla Barbra podepsána jako producentka a navíc byla i autorkou filmové hudby. To bylo možná (pokolikáté už!) trnem v oku členům komise, která udělovala Oscary za rok 1987. Film Bláznivá nejen že nezískal žádnou pozlacenou sošku, ale nebyl ani jedenkrát nominován! Barbra na to reagovala: "Nebyla jsem výsledky nominace překvapená. Prostě jsme se jen vrátila o 4 roky nazpět, když se hodnotil film Yentl!"
A o své roli se vyjádřila takto: "Co mne přitahuje na postavě Claudie je to, že nemá z ničeho strach. Ač jsou následky jakékoliv, je schopna všeho, aby obhájila pravdu. Líbí se mi tento permanentní boj mehi vnějším a chováním a vnitřní touhou po pravdě. Lidé nejsou vždy takoví, jací se zdají být navenek. Představa, kterou o mně lidé někdy mají, mne vždycky šokovala. Jsem daleko křehčí a zranitelnější, než se může zdát. Ale to, s čím jsem měla vždy problémy, byla moje upřímnost. Říkám pokaždé co si myslím a nejsem schopná lhát. Věřím v absolutní moc pravdy. Je to možná vlastnost poněkud naivní."
Herectví Barbry Streisand je nezaměnitelné. V každé, i té nejdramatičtější roli, v nejneobvyklejším kostýmu, v nejneuvěřitelnější situaci, ať se jmenuje Fanny, Melinda, Katie, Yent, Esther nebo Claudie, vždycky je to ona, Barbra. S malinko zvednutým koutek úst, vždy připraveným k úsměšku, úsměvu, slovnímu vodopádu, s příliš dlouhýma rukama, trochu odstávajícíma ušima a pohledem ne vždy jistým…Škála jejího výrazového rejstříku je široká - od vyloženě komických úloh, přes role závažnější až po vysloveně dramatické. Společným jmenovatelem všech je obrovský smysl pro humor. Ať je situace sebevážnější, pokaždé cítíme v jejím projevu - stačí jí k tomu mrknutí oka nebo pokrčení čela - náznak toho, že ono to nebude zas tak vážné. V souvislosti s charakteristickým prvkem hereckého projevu by se měla zmínit naše Iva Janžurová, která má podobný smysl pro humor. Ta však na rozdíl do Barbry, nemá k dispozici ještě jednu "zbraň": fantastický hlas, schopný zazpívat operní árii i jazzový song, šanson nebo rockovou písničku. Když to jde, Barbra tuhle "zbraň" naplno využívá. Když to nejde, vystačí "jen" se svým hereckým uměním. Talent Barbry Streisand - zpěvačky stejně jako herečky - je (a to je na tom to nejzázračnější) naprosto naturální. Nikdy se neučila zpívat a kromě několika lekcí v hereckých kursech se ani neučila hrát. Ne nadarmo jí někdy přezdívají Div Ameriky. Ovšem nejen díky talentu se Barbra Streisand stala dnes už vlastně legendou.
Velká ctižádost a touha vyniknout, sebekázeň, neustálé sebezdokonalovaní, dřina a odříkání i velká dávka profesionalismu jsou skryty za všemi úspěchy. Přesto i nyní, kdy se jí blíží padesátka, neusíná na vavřínech. Chtěla by se zdokonalit v "roli" režisérky (do tajů této profese zaučuje svého syna Jasona), uvažuje o návratu na divadelní scénu, kde by si chtěla zahrát postavy z děl Čechova a Shakespeara, a je přesvědčená o tom, že na konec kariéry nebude muset ještě dlouho myslet. Pořád platí slova, která před mnoha lety vyslovil Richard Rogers: "Nikdo není tak talentovaný, aby rozdával smích, aby přinášel slzy. Aby zpíval v hloubkách sladkého violoncella nebo výškách, které náleží ptáku letícímu z oblaků. Takový není nikdo - s výjimkou Barbry."
Zdroj: Barbra Streisandová; Miroslav Seifert, Praha 1990

Barbra Streisand 3/4

18. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Napsáno
Když Hollywood oznamuje účast Barbry ve filmu Sova a kočička, sexy-komedii bez jediné písničky, reakce jsou vesměs odmítavé: téměř nikdo nevěří tomu, že by se Barbra mohla obejít bez hlavní devízy - svého hlasu. Barbra ale všechny pochybovače "převezla": spolu s Paulem Newmanem, Sidneym Poitierem (později se přidávají i Dustin Hoffman a Steve McQueen) zakládá vlastní produkční společnost First Artists. Je první ženou v dějinách Hollywoodu, která si může dopřát luxus být producentkou vlastního filmu.
Atmosféra při natáčení byla od začátku příznivá: režisér Herbert Ross byl Barbřiným dlouholetým přítelem a George Segal, filmový partner Barbry, si spolupráci ní jen pochvaloval. Kameramana Harryho Stradlinga (byl to už jeho třetí a bohužel poslední film s Barbrou - během natáčení nečekaně zemřel) vystřídal stejně zdratný Andrew Laszlo, který se brzy naučil snímat Barbru tak, aby na plátně vypadala co nejlépe. Ve filmu Sova a kočička
ztělesňuje Barbra "lehkou" dívku s dobrým srdcem, která svou hlučností přivádí souseda - neúspěšného spisovatele a intelektuála - málem k šílenství. Tomu se podaří ji vystěhovat, ale pomsta Doris (jinak civilním povoláním herečky a modleky) je rafinovaná: jednoduše se k němu nastěhuje do bytu.
Ve filmu je několik choulostivých scén, takže byl mládeži nepřístupný, a z natáčení se traduje řada veselých historek. Jednu z nich vylíčil H. Ross: "Nejtěžší scénou pro Barbru byla ta, kde se měla na několik okamžiků objevit zcela nahá. Byla naprosto zpanikařená a za žádnou cenu to nechtěla zahrát. Řekla mi: ,Herbe, já nemůžu. A navíc, když nejsem oblečená, dělá se mi husí kůže a to bude ve filmu vidět!´ Nakonec jsem ji přece jen přesvědčil a musím říct, že tu scénu zahrála výborně."
Komedie Sova a kočička byla neobyčejně úspěšná a Barbra všem dokázala, že se s ní musí počítat nejen v muzikálech. Ocenil to i známý týdeník Newsweek: "Barbra Streisand nám nabízí svůj komický talent na obrazovce i na plátně už několik let. Je čestnou dědičkou Lombardové, Blondelové, Harlowové i Monrooeové."
A kameraman Harry Stradling: "Jistě, barbra se těžko snímá. Ale já mám rád její nos. Není třeba, aby se všichni podobali Marilyn Monroeové. Barbra je svým způsobem krásná a její obličej, který se nepodobá žádnému jinému, vyžaduje zvláštní směs půvabu a oduševnělosti."
V roce 1970 pláče celá Amerika (a nejen ona) nad příběhem hrdinů filmu Love Story. Ryan O´Neal, sympatický blonďák atletické postavy, se stal rázem idolem všech mladých i starších Američanek a miláčkem Hollywoodu. Když je na začátku roku 1971 ohlášeno natáčení filmu Co dál, doktore? Režiséra Petera Bogdanoviche s Ryanem O´Nealem a Barbrou Streisand v hlavních rolích, není třeba mobilizovat přispěvatele společenských rubrik: intimní život Barbry vzbuzoval vždy nejméně tolik zájmu jako její práce. A že v tomhle případě nezůstane jen u čistě profesionálních vztahů, bylo nasnadě. (Zřejmě z důvodu ještě větší propagace filmu to byl nakonec režisér Peter Bogdanovich, kdo hrál prim v Barbřině soukromém životě. Ale ne nadlouho…)
Co dál, doktore? Tato crazy komedie se točí kolem jedné excentrické slečny, krajně roztržitého mladého hudebního vědce a záměny čtyř navlas stejných zavazadel. Barbra ve filmu zpívá jednu jedinou píseň a opět přesvědčuje o svém výtečném komediálním nadání. Sama však nebyla moc spokojená: "Z natáčení jsem zvlášť dobrý pocit neměla. Myslím, že příběh je poněkud stupidní; zpočátku jsem věřila, že se stane něco zajímavého, ale nestalo se. Scénář se dodělával těsně před natáčením a já jsem neměla smlouvu podepisovat. Když už jsem ale roli přijala, snažila jsem se podat co nejlepší výkon."
Přes výhrady hlavní protagonistky byl film Co dál, doktore? neobyčejně komerčně úspěšný a získal i řadu ocenění: americký měsíčník Films and Filming jej vyhlásil za nejlepší veselohru roku 1972, získal Cenu britských kritiků a byl pátým nejnavštěvovanějším filmem USA a v Kanadě za rok 1972. Barbru v roli Judy Maxwellové jsme mohli vidět i v našich kinech, škoda, že v dabované verzi.
Prvním filmem v produkci First Artist se stala adaptace románové předlohy Na pískovišti. Příběh Margarety Reynoldsové, ženy v domácnosti, matky dvou dětí a manželky věhlasného profesora, která se tíká od šedi a monotónnosti každodenního života ke snům a představám, byla naprostým kontrastem k rolím, které doposud Barbra hrála. "Všechny ženy, které jsem doposud představovala, byly ženy velmi excentrické. Chtěla jsem si konečně zahrát ve filmu, kde bych byla obyčejná lidská bytost." Režisérem filmu se stal u nás málo známý Irvin Kershner, Barbřiným partnerem byl David Selby. Některé snové scény se natáčely i v Africe (Keňa) a celý svět obletěla fotografie, na které spolu přátelsky rozmlouvají Barbra a domorodá žena z kmene Tamburu, obě oblečeny a nalíčeny podle místní tradice.
Na vánoce roku 1972 se konala premiéra. Navzdory velké reklamě a několika rozhovorům, které Barbra poskytla tisku, byl film přijat s rozpaky (spíše diváky než u kritiky, která výkon Barbry vyzdvihla) a zklamaná Barbra znejistěla v obavě, zda ji někdy publikum příjme i v roli vyloženě dramatické.
Ještě v témže roce (1972) kontaktuje Stark scenáristu Artura Laurentse, aby napsal Barbře příběh "šitý na tělo". Ten ale zprvu váhal. "Když jsem Barbru poznal, byla mladá, inteligentní a dynamická," řekl v jednom rozhovoru. "Byla zvědavá, chtěla po mně stohy knih, které po večerech hltala. Když jsem s ní pracoval na roli Katie, zjistil jsem, že zlenivěla, a to mne dost zarmoutilo. Navíc byla zcela zaujatá sama sebou, svým ,image´. Chtěla vědět, jestli bude mít ve filmu hodně kostýmů a jestli bude moci nosit džíny! Bývaly doby, kdy bylo možné mluvit s Barbrou hodiny, o nejrůznějších tématech, ale tentokrát mne už začala trochu nudit." Přes tento spíše negativní "posudek" píše Laurents pro Barbru roli ve filmu Takoví jsme byli.
V příběhu ze života jedné části americké inteligence, prožívající svou školu života v létech od roku 1937 až do doby "honu na čarodějnice" smutně proslulým Výborem pro neamerickou činnost, hrála Barbra postavu mladé nadšené komunistky Katie Morokiové, jejíž vřelý citový vztah k mladému spisovateli Hubellu Gardinerovi je vystaven trpké zkoušce. Postavou Katie byla Barbra nadšená, o čemž svědčila i Laurentsova slova: "Když jsem jí dal přečíst scénář, ještě týž den večer mi volala a nadšeně prohlašovala: Povedlo se ti to, to jsem celá já!"
Na režisérovi filmu se Barbra i Ray shodli okamžitě: Sydney Pollack. Ten měl v té době za sebou už šest celovečerních filmů a roky práce na divadle i v televizi. Příběhem Katie a Hubella byl velmi zaujatý a pro hlavní mužskou roli hned doporučila svého přítele Roberta Redforda. Redford však už byl rovněž hvězdou a prostor, který mu scénář poskytoval, se mu zdál příliš malý. Barbra Redfordovu reakci pochopila, souhlasila s úpravou scénáře a natáčení mohlo začít.
Sydney Pollack film charakterizoval takto: "Takoví jsme byli je v podstatě milostná historie o lásce dvou politicky i sociálně pro sobě stojících lidí, kteří se rozejdou, protože je černá listina postaví ke zdi. Po skončení války byl každý z nás optimistou a plný naděje a víry v budoucnost. Obrat nastal pozvolna, někteří lidé se stáhli víc do sebe, jiní se přizpůsobili. Ale všichni cítili, že je pro ně navždy něco ztraceno. Vyhraněný rozdíl mezi dobrem a zlem přestal existovat. Film se nesnaží být ničím jiným než milostným příběhem zasazeným do doby, která nás utvářela."
Kvůli Petříčkovi je název dalšího filmu, v němž byla hlavní role napsána Barbře přímo "na tělo". Režisér Peter Yates donutil Barbru, aby pro účely filmu shodila několik kilogramů a změnila účes.
Právě tento požadavek měl v jejím životě velký význam; v módním kadeřníkovi z L. A. Johnu Petersovi, který zhotovil paruku, našla svého životního partnera a také producenta svých filmů. John Peters ji totiž na rozdíl od všech ostatních viděl ne jako nedotknutelnou star, ale jako normální, obyčejnou ženu z masa a kostí. To Barbře nesmírně imponovalo a přes prorokování škarohlídů jí vztah s Petersem vydržel celých osm let.
Kvůli Petříčkovi - vyprávění o povedeném páru z Brooklynu, který svízelnou finanční situaci řeší těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby - byla ztřeštěn á komedie, která zaznamenala slušný kasovní úspěch, ale ve filmografii Barbry Streisand mezi "chef-d´oeuvres" rozhodně nepatří.
Sedm let po svém debutu před filmovou kameru se Barbra znovu potkává na plátně s postavou Fanny Briceové. Funny Lady je název posledního ze čtyř filmů, na které Barbra podepsala s Rayem Starkem smlouvu, a i když se jí do tohoto projektu vůbec nechtělo, Stark, který hrozil žalobou, prosadil svou. Rozpočet filmu děla 8 miliónů dolarů, režie se ujal Herbert Ross; do role rozvedeného Nicka Arnsteina byl znovu angažován Omar Shariff, úloha druhého manžela Fanny, hudebního skladatele Billyho Rose, byla svěřena Jamesi Caanovi. K hudební spolupráci byli povoláni autoři slavného Kabaretu, John Kander a Fred Ebb. Pokračování životního osudu Fanny Briceové je prosté: po rozvodu s manželem, hazardním karetním hráčem Nickem Arnsteinem, musí Fanny sou dceru Frances vychovávat sama. Stává se uznávanou hvězdou, podruhé se vdává, tentokrát za skladatele Billyho Rose v době, kdy na Ameriku dopadá hospodářská krize. Po létech společného života, naplněných vzájemnou láskou a úctou, ale i hádkami a nesváry, se Fanny opět rozvádí a zůstává sama.
Film nedosáhl tak pronikavého úspěchu jako Funny Girl, ale byl důstojnou tečkou za spoluprácí s Rayem Starekem i za příběhem o "bláznivé holce" Fanny Briceové. U příležitosti londýnské premiéry byla Barbra i s Johnem Petersem přijata anglickou královnou a Funny Lady dosáhla v Evropě i v Americe poměrně slušné návštěvnosti.
Ve svých 33 letech je Barbra konečně svobodná, bez závazků. Propříště si může vybírat filmy, producenty i režiséry sama. Děvčátko z Pulaski Street se stává paní domu ve slunné Kalifornii a s mužem, dítětem, rančem a dalšími plány hledí směle do budoucnosti.
Když Barbra ohlásila v roce 1976 svůj záměr realizovat jednu z věčných hollywoodských ság Zrodila se hvězda (od začátku třicátých let to byla již 4 verze) v produkci Johna Peterse, nabídla tím další sousto senzacechtivým novinářům. Mocní šéfové Hollywoodu nechtěli napřed o investicích do filmu, kde by měla hlavní slovo jeho protagonistka se svým kadeřníkem(!), ani slyšet. To však nebyla jediná nesnáz, která přípravu i natáčení filmu Zrodila se hvězda provázela. Scénář se několikrát přepisoval (jde o příběh začínající zpěvačky Esther Hoffmanové, ze které její objevitel, rockový zpěvák John Norman Howard, udělá hvězdu; vznikne mezi nimi vzájemná náklonnost, která vyústí ve svatbu; když ale začne Howardova hvězda pohasínat a naopak Estheřina stoupat, Howar to psychicky neunese, obnoví svou náklonnost k alkoholu a volí dobrovolnou smrt ve svém voze na dálnici): režisér Frank Pierson měl po celou dobu natáčení neshody jak s Krisem Kristoffersonem (hlavní mužská role), tak i s Barbrou a ostatními členy štábu. Několik týdnů před premiérou napsal otevřený patnáctistránkový dopis do jednoho renomovaného časopisu o svých ukušnostech ze spolupráce s Barbrou, která se k tomu vyjádřila: "Když jsem si přečetla Frankův článek, cítila jsem se jako Munchův obraz Výkřik. Byla jsem podvedená, zrazená. Frank se mne snažil popsat jako směšnou, neprofesionální osobu. Celé natáční pro mne sice bylo jako noční můra, ale existují věci, které se nesluší vytahovat na veřejnost. Moc mu vadilo, že jsem byla spoluproducentkou filmu a měla právo dohlížet na některé věci. I když je Frank Pierson možná geniální, nepodařilo se nám, abychom k sobě našli cestu."
Protože jde o hudební film, velký prostor tady dostala hudba. Barbra se po boku Kristoffersona poprvé představila i v pro ni nezvyklé roli rockové zpěvačky, k velkému překvapení těch, kteří ji znali jako interpretku písní docela odlišného typu. Přesto v titulní písni Evergreen, jejíž byla spoluautorkou, nezapřela vztah k pomalým, melodickým skladbám. Spolu s Paulem Williamsem získala za Evergreen druhého Oscara své kariéry. Pro Krise Kristoffersona měl tento film i ryze osobní význam, "Myslím, že jsem dobrý v tomhle filmu, lepší než v jakémkoli předešlém, a to díky Barbře. Díky ní jsem přestal pít v civilním životě. Mrzí mne, když vidím, jak Barbru kritizují, protože vím, že má velký talent, a nejen jako herečka."
Film Zrodila se hvězda byl označen newyorskými kritiky jako nejhorší film roku 1976. Stupidní, kakofonický, megalomanský, zbytečný, to byly přívlastky, které bylo možno při premiéře před vánocemi 1976 na adresu filmu slyšet. Ale publikum nedalo na zaujaté kritiky a do kin se hrnulo po statisících. Snímek Zrodila se hvězda se stal Barbřiným komerčně nejúspěšnějším filmem, stejně jako stejnojmenné album filmových písní, kterého se v krátké době prodalo přes pět miliónů po celém světě. S "úrodou" pěti Zlatých glóbů a Oscarem za nejlepší filmovou píseň roku mohla být Barbra nadmíru spokojená. V našich kinech, kromě několika málo projekcí ve filmových klubech, jsme kvality snímku Zrodila se hvězda nemohli bohužel ocenit…

Barbra Streisand 2/4

16. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Napsáno
HOLLYWOOD
Nováčci to měli v Hollywoodu vždycky těžké. Byli podrobováni přísné kritice a v zavedeném hvězdném systému se málokdy napoprvé prosadil někdo, kdo neodpovídal daným schématům a měřítkům krásy. Viz příklad Julie Andrewsové, vynikající představitelky Elizy Doolitlové v My Fair Lady když jí v roce 1963 "přebrala" filmovou roli krásná Andrey Hepburnová. I když po triumfu ve Funny Girl byly Barbře brány do "továrny na sny" otevřené, hollywoodská smetánka se na novou star dívala skepticky: mnozí nevěřili, že by Barbra mohla zopakovat předchozí úspěchy (připomeňme, že v té době natočila několik LP desek, které se prodávaly po statisících, že byla hvězdou Broadwaye a televizních studií) i na plátně. Kromě televize totiž neměla před kamerou žádné zkušenosti, což jí však tolik nevadilo - i později věřila svému instinktu a míře svého talentu.
Když se Ray Stark rozhodl, že zadaptuje Funny Girl pro film, byl přesvědčený o tom, že jeiná Barbra Streisand bude vhodnou hlavní představitelkou. Věřil jí a chtěl z ní udělat filmovou hvězdu. Mělo to však jeden háček: podmínkou obsazení byla smlouva ne na tento jeden film, ale hned na čtyři. Stark dobře věděl, co dělá: dovedl si spočítat, že v případě úspěchu - jinou možnost si ani nepřipouštěl - se mu investice mnohonásobně vrátí. Barbra, která po roli ve filmu toužila, nakonec smlouvu podepsala, i když o pár let ozději, při natáčení Funny Lady, toho možná litovala.
Aby se pojistil, angažoval Stark pro svůj projekt to nejlepší, co tehdy bylo v Hollywoodu k mání: režie byla svěřena Williamu Wylerovi (režisér více než šesti desítek filmů, z nichž několik získalo Oskara, u nás měly úspěch Lištičky s Bete Davisovou, Nejlepší léta našeho života či Prázdniny v Římě), kameramanem byl vynikající Harry Stradling (spolupracoval s Barbrou ještě na několika filmech), choreografie se ujal Herbert Ross (ten se pro změnu vrátil k Barbře jako režisér).
Kolem natáčení se zvedla nebývalá vlna zájmu veřejnosti, kritiky a hlavně novinářů. Jak trefně jeden z nich poznamenal: "Dokud budeme mít takové hvězdy, jako je Barbra, nemusíme mít strach o práci!"
Pro hlavní mužsko roli se původně uvažovalo o Franku Sinatrovi (v divadle byl Barbřiným partnerem Sydney Chaplin), ale nakonec roli Nicka Arnsteina dostal herec egyptského původu Omar Shariff, známý z filmů Lawrence z Arábe a Dokrot Živago. Jak se u Barbry pomalu stávalo zvykem, partner na jevišti se stal i partnerem v soukromí, a když někteří pohoršení kritici poukazovali na jejich rozdílný původ a náboženské vyznání, usadil je Shariff větou: "Nikdy jsem se neptal ženy na její původ před tím, než jsem ji políbil!" Režisér Wyler o natáčení řekl: "Jediný důvod, proč jsem přistoupil na to dělat tenhle film, byla Barbra Stresisand. Tato mladá dívka dosáhla úspěchu ve všech oblastech, proč ne tedy i ve filmu? Má největší starost byla, abych ji prezentoval co nejlépe. Barbra je velmi tvůrčí typ, je pracovitá a neunavitelná. Protože je velká perfekcionistka, vidí všechno. Některé její nápady jsou výborné, jiné méně, ale má ohromný talent a jestli je skutečně někdy "obtížná", tak je to míněno v dobrém slova smyslu."
Několik měsíců práce, velká dávka profesionalismu, několik Barbřiných rozmarů (ke "klasickým" patřily pozdní příchody na zkoušky, někdy i na natáčení) a mnoho povyku poznamenaly vznik prvního filmu Barbry Streisand. Jak jsme měli možnost posoudit i my (s více než desetiletým zpožděním), výkon Barbry v roli "ztřeštěné dívky" Fanny Briceové byl jedinečný a plným právem za něj získala svého prvního Oscara. To, že Funny Girl měla celosvětový úspěch, netřeba připomínat.
Když v roce 1964 slavila úspěchy na Broadwayi Funny Girl, začala jí konkurovat jiná hudební komedie, Hello, Dolly. Příběh o podnikavé zprostředkovatelce sňatků na newyorském předměstí, která si nejlepšího zákazníka nechává pro sebe, patří dnes už do zlatého fondu světových muzikálů. Autor hudby, Jerry Herman, po studiu hudby na univerzitě v Miami debutoval v roce 1961 na Broadwayi muzikálem Milk and Honey. Následujícím dílem bylo právě Hello, Dolly, jehož ústřední píseň v podání Louise Armstronga obletěla celý svět a rok po premiéře vyšla na deskách ve 104 amerických a více než 40 zahraničních verzích (u nás ji nazpívaly Nelly Gaierová, Laďka Kozderková a HELENA VONDRÁČKOVÁ). Premiéra se odehrála 16. ledna 1964 v St. James Theatre v N.Y. s Carol Chaningovou a Davidem Burnusem v hlavních rolích (Chaningová za ni pak dostala cenu Tony). Do prosince 1970 zde hra dosáhla 2 844 představení a stala se tak nejúspěšnějším broadwayským muzikálem (předčila i My Fair Lady o plných 127 repríz). K popularizaci této komedie přispěl jistě i fakt, že si slavnou píseň dovolil za svou volební hymnu Kennedyho nástupce Lyndon Johnson (Hello, Johnson). Hlavní roli Dolly Leviové dostala ve filmové verzi - nehledě na zásluhy Chaningové - Barbra Streisand. Čerstvá držitelka Oscara a umělkyně na vrcholu popularity (tenkrát asi nikdo nepředvídal, že na tom vrcholu zůstane po dobu příštích dvaceti let!), miláček Ameriky Barbra byla dobrou zárukou toho, že se náklady na film (původní rozpočet byl 24 miliónů dolarů, což byl na konci šedesátých let nejdražší film v historii) producentům Foxu vrátí.
Protože se ve filmu počítalo s mnoha tanečními vložkami a scénami, režie se ujal proslulý tanečník Gene Kelly. Později se ukázalo, že tento výběr nebyl nejšťastnější. Do hlavních mužských rolí si producent Stark vybral Waltera Matthaua a britského herce Michaela Crawforda, v závěrečné velkolepé scéně (kdy Dolly schází po schodišti hotelu Harmonia Garden) učinkovalo přes čtyři tisíce komparsistů.
Natáčení provázelo od počátku mnoho nesnází: Barbra cítila, že tato role nebyla stvořena zrovna pro ni (věkem této roli vůbec neodpovídala - byla nejméně o 15 let mladší), že má s Dolly pramálo společného, byla nervózní a ke konci natáčení ztrácela důvěru v sama sebe. Kelly, který nedokázal Barbru vést a měl starosti s překročením rozpočtu, si zoufal. Walter Matthau, představitel bohatého majitele obchodu s krmivy Horace Vandergeldera, se od prvních dnů natáčení s Barbrou nesnášel. Jejich rozepře nebývaly jen slovnícho charakteru a Kelly místo režírování ztrácel čas usmiřováním hlavních protagonistů. Matthau se nezdráhal prohlásit: "Na spolupráci s Barbrou nerad vzpomínám, byl to jeden z nejhorších zážitků mé kariéry.Problém vidím v tom, že Barbra se stala dříve hvězdou než herečkou. Je politováníhodné, jestliže neměla čas naučit se řemeslu, jistě by se stala opravdovou herečkou a ne jen atrakcí." Ke klidu atmosféry nepřispěl ani fakt, že v období natáčení filmu byl zavražděn další z rodu Kennedyů, Robert.
Nicméně na celkovém výsledku to nebylo znát. Hello, Dolly je skutečně strhující podívanou a závěrečný duet Barbry a Louise Armstronga patří k vrcholům celého filmu. Snímek byl nominován na několik Oscarů (nakonec získal 3, za dekorace, zvuk a hudební adaptaci), Barbra získala Zlatý glóbus a film zahájil vítězné tažení světem.
Ještě v témže roce (1969) Barbra podepisuje kontrakt na svůj třetí film, opět hudební komedii,Za jasného dne uvidíš navždy.
Tato hra nedosáhla na Broadwayi velkého ohlasu, ale producenti Paramountu byli přesvědčeni, že jména hlavních protagonistů, Barbra Streisand a Yves Montand, zajistí filmové podobě dostatečnou popularitu. Děj filmu je následovný: mladá žena Causy Gambleová se chce odnaučit kouřit. Svěří se do rukou zkušenému hypnotizérovi francouzského původu dr. Chabotovi. Během hypnotických seancí zažívá podivuhodný život, odehrávající se v 19. století. Kostýmy z této epochy vytvořil Cecil Beaton, za kamerou byl opět Harry Stradling a režisérem Barbrou vybraný slavný Vincente Minnelli (Barbra se přímo zamilovala do jím zfilmovaného muzikálu Gigi). Do role dr. Marka Chobota se podle režisérových představ nejlépe hodil francouzský herec a šansoniér Yves Montand, známý v Americe jako partner Marylin Monroo v komedii Miliardář.
Přestože se u tohoto projektu sešly osobnosti typu Minnelliho, Streisandové, Montana a Stradlinga, celkový výsledek tomu neodpovídal. Kritiky, stejně jako u publika, byly vlažné, ale rok 1969 i tak zůstává pro Barbru jedním z nejúspěšnějších: získává několik dalších ocenění, jako speciální cenu Tony, druhý Zlatý glóbus a Zlaté jablko, které uděluje Asociace hollywoodských novinářek herečce, která nejvíc spolupracuje s tiskem.

Barbra Streisand 1/4

15. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Napsáno
Barbra Streisand
"To malé, strašně ošklivé
káčátko, které navíc šilhá,
se stalo ideálem. Dosáhlo
největší mety, stalo se
opravdovým hlasem Ameriky!"
(Newsweek, 1966)
"Nejsem zpěvačka - jsem herečka, která také zpívá," prohlásila nejednou Barbra Streisand, když se jí prali na to,k zda se cítí být více herečkou nebo zpěvačkou. Těžko posoudit, v které oblasti dokázala tato výjimečným talentem obdařená žena víc. Za téměř třicet let kariéry vydala 48 LP desek (do roku 1989), z nichž dvacet už bylo pozlacených a šest získalo punc platiny (v USA se zlatá deska uděluje za půl miliónu prodaných výtisků, platinová za milión).
Kromě toho obdržela pětkrát cenu Grammy (obdoba filmového Oskara v gramofonovém průmyslu), poprvé v roce 1963, naposledy v roce 1987 za desku The Broadway album. Údajně je nejprodávanější zpěvačkou všech dob.
Jako herečka učinkovala dosud ve čtrnácti filmech, pouze v jediném přijala vedlejší roli. Dvakrát byla poctěna Oscarem - jako nejlepší filmová herečka roku (Funny Girl, 1968), podruhé jako spoluautorka nejlepší filmové písně roku (Evergreen z filmu Zrodila se hvězda, 1977). Několikrát získala Zlatý glóbus (prestižní cena zahraničních kritiků v oblasti filmové tvorby), sama si nejvíc cení toho za režii (Yentl, 1984). Za televizní show My name is Barbra byla dekorována cenou Emmy (1965) a za přínos na divadle dostala zvláštní cenu Tony a tutul Hvězda desetiletí (1969).
Cesta k těmto ojedinělým úspěchům však nebyla jednoduchá.

BROOKLYN
"Když mne někdo představuje jako nějaký komerční produkt, který získal popularitu díky reklamě, je to nesmysl. Narodila jsem se ve velmi skromných poměrech 24. dubna 1942 v Brooklynu v New Yorku. Bydleli jsme v maličkém bytě v domě z červených cihel v ulici Pulaski Street. Nebylo mi ani patnáct měsíců, když můj otec, učitel angličtiny a dějepisu na střední škole, náhle zemřel na mozkovou příhodu. Matka si musela najít práci, aby mne a mého staršího bratra Sheldona uživila. Okna našeho bytu vedla do temného dvora, bylo tam smutno a v tomto deprimujícím prostředí jsme prožívala dětství."
V pěti letech si Barbara Joan, jak byla pokřtěná, definitivně uvědomuje, že otec se už nikdy nevrátí a že nikdy nebude taková jako ostatní děti ze čtvrti. Velice rychle poznává, co je to samota, a učí se využívat fantazie, když doma chybí hračky, které matka nemůže obstarat. Druhým domovem se pro ni stává místní biograf, kam každou sobotu, týden co týden chodí aby se oddávala snění a zapomněla na Brooklyn, na spory s matkou i nevlastním otcem, na školu a na bídu ("nebyli jsme jen nejchudší z nejchudších - neměli jsme prostě nic"). O to krutější pak býval návrat do reality. "Abych si alespoň trochu připomněla atmosféru biografu, začala jsem si tenkrát přehrávat všechny role, které jsem viděla, v koupelně před zrcadlem. Líčila jsem se a česala a co je zajímavé, nikdy jsem nechtěla být Vivien Leighovou nebo Gretou Garbo, ale zajímala mne role, postava. Tolik jsem si přála být Scarlett O´Harovou!"
Vstup na střední školu Erasmus High School ji jen utvrzuje v tom, že je jiná než ostatní, a proto chce být ještě víc originální a nepodobná svým vrstevníkům. Nemusí se ani moc namáhat - její bizarní zjev a výstřední chování i oblíkání jí zaručují, že během dětství ani v létech dospívání nenajde důvěrnějšího kamaráda či kamarádku.
První opravdový kontakt s divadlem zažívá Barbara jednoho sobotního odpoledne, když ji matka vezme s sebou na představení Deník Anny Frankové. Herci, potlesk, slavná Broadway, to všechno udělá na Barbaru obrovský dojem a ona je od této chvíle pevně rozhodnuta: stane se herečkou! A tvrdošíjné děvče zahájí cestu k svému cíli: stát se opravdovou hvězdou na Broadwayi. A kdoví, možná i v Hollywoodu.
MANHATTAN
"Když jsem skončila školu - s vyznamenáním - opustila jsem Brooklyn a nastěhovala se do Manhattanu. Matka sice ze mne chtěla mít písařku, ale když jsem jí vysvětlila, že mé dlouhé nehty a klávesnice psacího stroje se spolu dost dobře nesnášejí a že uteču z domova, když mne nenechá studovat herectví, nakonec svolila. Najala jsem si s kamarádkou byteček na 34. ulici ve středu Manhattanu a poprvé vychutnávala pocit svobody. Abych zaplatila nájemné a herecké kursy (navštěvovala jsem jich totiž několik najednou, každý pod jiným jménem, aby mne nevyhodili!), živila jsem se všelijak - pracovala jsem jako telefonistka, uvaděčka v kině (záměrně jsem si zakrývala obličej, aby později, až budu slavná - a o tom jsem nepochybovala - si na mne někdo nevzpomněl), také jsem umývala nádobí a záchodky. Na radu přátel jsem začala obcházet agenty a ředitele divadel a všem jsem říkala: Angažujte mne, uvidíte, že nebudete litovat! Nikdo mne nebral vážně. Jedněm se nelíbil můj nos (naštěstí jsem tenkrát neměla dost peněz, abych si ho mohla nechat předělat), druhým zase moje oblečení a některým jsem se nelíbila vůbec. Mnohokrát jsem slýchávala větu: Nevolejte nás, my si vás zavoláme. Nikdo nikdy nezavolal.
Jednou jsem přišla na nápad, že si změním jméno, protože to mé se mi vůbec nelíbilo. V telefonním seznamu jsem si našla exoticky znějící Angelina Scarangella, Brooklyn jsem vyměnila za Madagaskar, někdy jsem uváděla, myslím, i Zanzibar. Ovšem s tímhle jménem mne už nechtěl opravdu nikdo a tak jsem se vrátila k původnímu. Ale s malou opravou: ze jména jsem vypustila jedno "a" a tak vznikla Barbra. Aby si to lidé lépe zapamatovali, nazvala jsem tak později i jedno mé album (My name is Barbra), televizní show a sám Leopard Bernstein mi napsal písničku stejného názvu."
Přesto, že se chtěla prosadit jako herečka, nakonec to bylo díky jejímu zpívání, že byla objevena. Jeden kamarád ji upozornil na pěvecký konkurs v umělecké čtvrti Greenwich Village. Tehdy už Barbra neměla kde bydlet (k matce se za nic na světě nechtěla vrátit) a spávala různě po bytech přátel, na chodbách, v halách většinou na zemi a zřídkakdy v posteli. Protože vidina první ceny v konkursu (50 dolarů, týdenní angažmá a strava zadarmo) byla lákavá, zkusila to. Nikdy předtím na veřejnosti nezpívala, jen několika kamarádům občas přezpívávala písničky z filmů. K velkému překvapení všech soutěž vyhrála. "Měla jsem pak týden hody. Mimochodem, ten podnik, jak jsem po několika dnech zjistila, byl pro homosexuální klientelu a jmenoval se The Lion."
Tímto vítězstvím v pěveckém konkursu začala hvězda Barbry Streisand nezadržitelně soupat. O talentovanou zpěvačku s originálním projevem i zjevem projevil zájem konkurenční podnik Bon soir, kde týdenní honorář představoval už 108 dolarů. Pak přišel další stupínek, The Blue Angel, a další konkurs, tentokrát na jednu z rolí pro nový divadelní muzikál Mohu ti to opatřit ve velkém (I Cn Got it for You Wholeseale). Autoři komedie, Harold Rome a Jerome Weidman, i další členové komise dbyli Barbrou nadšeni a přidělují jí malou, ale výraznou roli ošklivé sekretářky Miss Marmelsteinové. V necelých pěti minutách role Barbra na scéně exceluje a po premiéře píše významný deník Herold Tribune o výkonu Barbry jako o události večera. Hra se hraje 9 měsíců, osmkrát týdně a na konci sezóny (1962) je Barbra nominována na cenu Tony za nejlepší vedlejší roli na "prknech, která znamenají svět". To bylo už jen krůček od uskutečnění dětského snu.
BROADWAY
Po úspěchu ve výše zmíněném muzikálu dostává Barbra řadu nabídek: absolvuje několik koncertů po Spojených státech, vystupuje v televizi a rýsuje se další role, tentokrát už hlavní, v muzikálu Funny Girl. Mezitím ale dojde ke dvěma důležitým událostem: v televizní relaci Mika Wallaceho East Show si jí všimne prezident USA John Fitzgerald Kennedy a pozve ji do Bílého domu. 13. května 1963 zpívá Barbra před hlavou státu a prezident, kterého doslova okouzlila, se potom uplatňuje coby její nejlepší "manažer". "Byla jsem velmi hrdá na to, že jsem mohla zpívat před Kennedym. Pro mne to byl idol, stejně jako pro většinu Američanů. Byl neobyčejně šarmantní a já jsem neodolala a požádala ho o autogram!"
Druhým významných datem bylo 13. září 1963. V Nevadě uzavřeli sňatek Elliot Gould a slečna Barbara Joan Streisand. Elliot byl Barbřiným partnerem a také představitelem hlavní role na divadle a to, co se zatím jen šuškalo, bylo potvrzeno. Za tři roky po svatbě se jim narodil syn Jason Emmanuel (29. 12. 1966; přezdívalo se mu "Barbra´s milion baby", protože kvůli němu Barbra odřela několik koncertů s miliónovými honoráři) a v únoru 1969 bylo manželství rozvedeno. "Myslím si, že náš rozvod Elliota osvobodil. Situace byla velice složitá a on se jí zhostil s velkou elegancí. Zůstává pořád něčím "speciálním" v mém životě a já jsem šťastná, že je otcem mého dítěte."
Podzim 1963 probíhá ve znamení zkoušek muzikálu Funny Girl. Na otázku Jiřího Janouška, proč si myslí, že jí byla svěřena role Fanny v tomto muzikálu, Barbra odpověděla: "Je to příběh Fanny Briceové, kdysi proslulé vaudevillové zpěvačky a herečky komických úloh. Autorská práva na zdramatizování životního příběhu této ženy měl její zeť, Ray Stark, který byl rovněž producentem hry. Myslím, že už měl pro roli vybranou Ann Bancroftovou, tehdy velmi populární herečku, když mu někdo řekl, že mne viděl hrát v jedno malém divadle že se ohromně podobám jeho tchyni. Má kreace slečny Marmelsteinové - šlo o zpívanou roli - se Starkovi, který přišel na představení, líbila, pozval mne na zkoušku a ihned angažoval. Věkem jsem té roli neodpovídala, byla jsem příliš mladá, ale když jsem si prostudovala dokumenty o Fanny Briceové a přečetla její korespondenci, zjistila jse s úžasem, že byla taky velmi podivínská a že máme hodně společného. Pochopila jsem, že ji nemusím kopírovat, neboť existuje mnohem silnější a pravdivější vnitřní podoba."
Premiéra na Broadwayi je naplánována na prosinec. Nekoná se. 22. listopadu 1963 je v Dallasu zavražděn prezident Kennedy a Barbra pateticky prohlašuje: "Když nemůže prezident už slyšet můj hlas, ať tedy tento hlas navždy umlkne!" Naštěstí se tak nestalo. 24. března 1964 v jednom z nejrenomovanějších newyorských divadel, ve Winter Garden Theatre, získává Barbra s konečnou platností pověst superstar. Při písni People zní takový potlesk, že neví, jestli hraje představení v divadle, nebo dává koncert. V dvaadvaceti letech se židovské děvčátko z Brooklynu stává tím, co si před pouhými několika lety předsevzalo: největší a nejlépe placenou hvězdou Broadwaye.

Životopis Barbry Joan

9. září 2007 v 17:49 Barbra Streisand
BARBRA STREISAND
Barbara Joan Streisand se narodila ve znamení býka 24. dubna 1942 v New Yorku, Brooklyn jako druhé dítě manželů Diany a Emanuela Streisandových. Malá Babs, jak jí od dětství přezdívali, nikdy nepoznala svého otce, váženého akademika, učitele angličtiny a psychologie, neboť když bylo Babs 15 měsíců, Emanuel odjel na letní tábor, kde ho postihla mozková mrtvice. Barbra se ovšem mnohem později dověděla, že to nebyla pravda, že zemřel v důsledku zanedbání péče při epileptickém záchvatu, jenž následoval po poranění hlavy. Dianě nepřinesla smrt manžela "jen" psychické a citové strádání, ale také úplnou ztrátu živitele rodiny. Musela jít tedy do práce a Babs vychovávala až do jejích 7 let babička.
Ztráta otce Barbru velmi poznamenala, a tak se uzavírala do sebe. Děti se jí smály nejen pro zevnějšek, ale právě pro uzavřené chování. Jak sama řekla: "…naučilo mě to, abych víc cítila, vnímala, abych víc chtěla…"
Jejím životním snem bylo již od dětství stát se herečkou. Jako malá často chodila do biografu a pak si doma před zrcadlem přehrávala scény z nejrůznějších filmů.
Diana nesouhlasila s cílem své dcery, ale poté, co Barbra odmaturovala na Erasmus High Schoul, odešla a osamostatnila se, nic jí nestálo v cestě. Pracovala jako servírka, uvaděčka v kinosálech i jako telefonistka, aby si vydělala peníze na živobytí a na placení všech kurzů herectví, které navštěvovala. Účastnila se nejrůznějších konkurzů, ale nic nevycházelo. Až to nakonec vyšlo. Hledala se představitelka ošklivé sekretářky Yetty Tessye Marmelstein v satirickém muzikálu I can get if for you wholesale (Mohu ti to opatřit ve velkém). Touto rolí na sebe poprvé upozornila roku 1962 už ne jako Barbara Joan Streisand, nýbrž jako Barbra Streisand.
Své záviděníhodné pěvecké kvality ve spojení s mimořádným komediálním talentem uplatnila coby Fanny Brice v muzikálu Funny girl (1964), který byl v roce 1968 zpracován do filmové podoby, a Barbra za něj získala mnohá ocenění a co víc, získala si publikum. "Stala se opravdovým hlasem Ameriky…" jak o ní napsal Newsweek již v roce 1966.
Pak už přicházely filmy:
1969 - Hello, Dolly!
1970 - On a Clear Day You Can See Forever (Za jasného dne uvidíš navždy)
Básník a kočička
1972 - Co dál, doktore?
Příběhy z pískoviště
1973 - Takoví jsme byli
1974 - Kvůli Petříčkovi
1975 - Funny Lady
1976 - A Star is Born (Zrodila se hvězda)
1979 - Žena v ringu
1981 - Celou dlouhou noc
1983 - Yent
1987 - Nuts (Bláznivá)
1991 - The Prince of Tides (Pán přílivu)
1996 - The Mirror has two faces (Dvě tváře lásky)
2004 - Meet the Fuckers (Jeho fotr, to je lotr)
- na mnohých z těchto filmů se podílela i "za kamerou"
V roce 1962 se provdala za Elliota Gouda, s nímž má syna Jasona (1966).


Manželství netrvalo ani deset let a přišel rozvod.
Elliot kdysi na toto téma řekl: "Barbra je skvělá a talentovaná, ale žít s ní pohromadě není možné, alespoň pro mne to nebylo možné. Kdybych s ní vydržel o něco déle, udusil bych se její osobností. Je totiž egocentrická, sobecká a nespokojí se s ničím menším, prostředním nebo průměrným. Miluje dokonalost. Dokonalé scénáře, dokonalé výrobky, dokonalá těla, dokonalé výkony…" (pozn. to vypadá téměř jako by se snad ospravedlňoval).
Po tomto manželství přišlo mnoho lásek, většinou šlo o mladší muže, až nakonec potkala o rok staršího rozvedeného herce Jamese Brolina, za něhož se v roce 1998 provdala. Jak sama říká, je naprosto spokojená a šťastná.
A na závěr pár zajímavostí o Barbře...
Herečka, zpěvačka, režisérka, skladatelka i textařka, židovka miluje bílou barvu, čínské jídlo, kávovou zmrzlinu a ze srdce nenávidí vystupování na živo (to proto, že jí v sedmdesátých letech anonymně hrozil nějaký blázen smrtí).

Úvod

7. září 2007 v 19:00 O stránkách a o mně
Tyto stránky věnuji jedné z nejúžasnějších žen ve světě showbyznysu Barbře Streisand. Je to má oblíbená celebrita, můj vzor, můj idol.
Doufám, že se najde pár lidí, které stránkami potěším=o)
Co se týká zdrojů: barbrastreisand.com a simplystreisand.com
S láskou*Drusilla
P.S. Veškeré dotazy a připomínky zasílejte na drusill@seznam.cz - budu ráda, když napíšete i "jen tak";o)