Když Hollywood oznamuje účast Barbry ve filmu Sova a kočička, sexy-komedii bez jediné písničky, reakce jsou vesměs odmítavé: téměř nikdo nevěří tomu, že by se Barbra mohla obejít bez hlavní devízy - svého hlasu. Barbra ale všechny pochybovače "převezla": spolu s Paulem Newmanem, Sidneym Poitierem (později se přidávají i Dustin Hoffman a Steve McQueen) zakládá vlastní produkční společnost First Artists. Je první ženou v dějinách Hollywoodu, která si může dopřát luxus být producentkou vlastního filmu.
Atmosféra při natáčení byla od začátku příznivá: režisér Herbert Ross byl Barbřiným dlouholetým přítelem a George Segal, filmový partner Barbry, si spolupráci ní jen pochvaloval. Kameramana Harryho Stradlinga (byl to už jeho třetí a bohužel poslední film s Barbrou - během natáčení nečekaně zemřel) vystřídal stejně zdratný Andrew Laszlo, který se brzy naučil snímat Barbru tak, aby na plátně vypadala co nejlépe. Ve filmu Sova a kočička
ztělesňuje Barbra "lehkou" dívku s dobrým srdcem, která svou hlučností přivádí souseda - neúspěšného spisovatele a intelektuála - málem k šílenství. Tomu se podaří ji vystěhovat, ale pomsta Doris (jinak civilním povoláním herečky a modleky) je rafinovaná: jednoduše se k němu nastěhuje do bytu.
Ve filmu je několik choulostivých scén, takže byl mládeži nepřístupný, a z natáčení se traduje řada veselých historek. Jednu z nich vylíčil H. Ross: "Nejtěžší scénou pro Barbru byla ta, kde se měla na několik okamžiků objevit zcela nahá. Byla naprosto zpanikařená a za žádnou cenu to nechtěla zahrát. Řekla mi: ,Herbe, já nemůžu. A navíc, když nejsem oblečená, dělá se mi husí kůže a to bude ve filmu vidět!´ Nakonec jsem ji přece jen přesvědčil a musím říct, že tu scénu zahrála výborně."
Komedie Sova a kočička byla neobyčejně úspěšná a Barbra všem dokázala, že se s ní musí počítat nejen v muzikálech. Ocenil to i známý týdeník Newsweek: "Barbra Streisand nám nabízí svůj komický talent na obrazovce i na plátně už několik let. Je čestnou dědičkou Lombardové, Blondelové, Harlowové i Monrooeové."
A kameraman Harry Stradling: "Jistě, barbra se těžko snímá. Ale já mám rád její nos. Není třeba, aby se všichni podobali Marilyn Monroeové. Barbra je svým způsobem krásná a její obličej, který se nepodobá žádnému jinému, vyžaduje zvláštní směs půvabu a oduševnělosti."
V roce 1970 pláče celá Amerika (a nejen ona) nad příběhem hrdinů filmu Love Story. Ryan O´Neal, sympatický blonďák atletické postavy, se stal rázem idolem všech mladých i starších Američanek a miláčkem Hollywoodu. Když je na začátku roku 1971 ohlášeno natáčení filmu Co dál, doktore? Režiséra Petera Bogdanoviche s Ryanem O´Nealem a Barbrou Streisand v hlavních rolích, není třeba mobilizovat přispěvatele společenských rubrik: intimní život Barbry vzbuzoval vždy nejméně tolik zájmu jako její práce. A že v tomhle případě nezůstane jen u čistě profesionálních vztahů, bylo nasnadě. (Zřejmě z důvodu ještě větší propagace filmu to byl nakonec režisér Peter Bogdanovich, kdo hrál prim v Barbřině soukromém životě. Ale ne nadlouho…)
Co dál, doktore? Tato crazy komedie se točí kolem jedné excentrické slečny, krajně roztržitého mladého hudebního vědce a záměny čtyř navlas stejných zavazadel. Barbra ve filmu zpívá jednu jedinou píseň a opět přesvědčuje o svém výtečném komediálním nadání. Sama však nebyla moc spokojená: "Z natáčení jsem zvlášť dobrý pocit neměla. Myslím, že příběh je poněkud stupidní; zpočátku jsem věřila, že se stane něco zajímavého, ale nestalo se. Scénář se dodělával těsně před natáčením a já jsem neměla smlouvu podepisovat. Když už jsem ale roli přijala, snažila jsem se podat co nejlepší výkon."
Přes výhrady hlavní protagonistky byl film Co dál, doktore? neobyčejně komerčně úspěšný a získal i řadu ocenění: americký měsíčník Films and Filming jej vyhlásil za nejlepší veselohru roku 1972, získal Cenu britských kritiků a byl pátým nejnavštěvovanějším filmem USA a v Kanadě za rok 1972. Barbru v roli Judy Maxwellové jsme mohli vidět i v našich kinech, škoda, že v dabované verzi.

Prvním filmem v produkci First Artist se stala adaptace románové předlohy Na pískovišti. Příběh Margarety Reynoldsové, ženy v domácnosti, matky dvou dětí a manželky věhlasného profesora, která se tíká od šedi a monotónnosti každodenního života ke snům a představám, byla naprostým kontrastem k rolím, které doposud Barbra hrála. "Všechny ženy, které jsem doposud představovala, byly ženy velmi excentrické. Chtěla jsem si konečně zahrát ve filmu, kde bych byla obyčejná lidská bytost." Režisérem filmu se stal u nás málo známý Irvin Kershner, Barbřiným partnerem byl David Selby. Některé snové scény se natáčely i v Africe (Keňa) a celý svět obletěla fotografie, na které spolu přátelsky rozmlouvají Barbra a domorodá žena z kmene Tamburu, obě oblečeny a nalíčeny podle místní tradice.
Na vánoce roku 1972 se konala premiéra. Navzdory velké reklamě a několika rozhovorům, které Barbra poskytla tisku, byl film přijat s rozpaky (spíše diváky než u kritiky, která výkon Barbry vyzdvihla) a zklamaná Barbra znejistěla v obavě, zda ji někdy publikum příjme i v roli vyloženě dramatické.
Ještě v témže roce (1972) kontaktuje Stark scenáristu Artura Laurentse, aby napsal Barbře příběh "šitý na tělo". Ten ale zprvu váhal. "Když jsem Barbru poznal, byla mladá, inteligentní a dynamická," řekl v jednom rozhovoru. "Byla zvědavá, chtěla po mně stohy knih, které po večerech hltala. Když jsem s ní pracoval na roli Katie, zjistil jsem, že zlenivěla, a to mne dost zarmoutilo. Navíc byla zcela zaujatá sama sebou, svým ,image´. Chtěla vědět, jestli bude mít ve filmu hodně kostýmů a jestli bude moci nosit džíny! Bývaly doby, kdy bylo možné mluvit s Barbrou hodiny, o nejrůznějších tématech, ale tentokrát mne už začala trochu nudit." Přes tento spíše negativní "posudek" píše Laurents pro Barbru roli ve filmu Takoví jsme byli.


V příběhu ze života jedné části americké inteligence, prožívající svou školu života v létech od roku 1937 až do doby "honu na čarodějnice" smutně proslulým Výborem pro neamerickou činnost, hrála Barbra postavu mladé nadšené komunistky Katie Morokiové, jejíž vřelý citový vztah k mladému spisovateli Hubellu Gardinerovi je vystaven trpké zkoušce. Postavou Katie byla Barbra nadšená, o čemž svědčila i Laurentsova slova: "Když jsem jí dal přečíst scénář, ještě týž den večer mi volala a nadšeně prohlašovala: Povedlo se ti to, to jsem celá já!"
Na režisérovi filmu se Barbra i Ray shodli okamžitě: Sydney Pollack. Ten měl v té době za sebou už šest celovečerních filmů a roky práce na divadle i v televizi. Příběhem Katie a Hubella byl velmi zaujatý a pro hlavní mužskou roli hned doporučila svého přítele Roberta Redforda. Redford však už byl rovněž hvězdou a prostor, který mu scénář poskytoval, se mu zdál příliš malý. Barbra Redfordovu reakci pochopila, souhlasila s úpravou scénáře a natáčení mohlo začít.
Sydney Pollack film charakterizoval takto: "Takoví jsme byli je v podstatě milostná historie o lásce dvou politicky i sociálně pro sobě stojících lidí, kteří se rozejdou, protože je černá listina postaví ke zdi. Po skončení války byl každý z nás optimistou a plný naděje a víry v budoucnost. Obrat nastal pozvolna, někteří lidé se stáhli víc do sebe, jiní se přizpůsobili. Ale všichni cítili, že je pro ně navždy něco ztraceno. Vyhraněný rozdíl mezi dobrem a zlem přestal existovat. Film se nesnaží být ničím jiným než milostným příběhem zasazeným do doby, která nás utvářela."
Kvůli Petříčkovi je název dalšího filmu, v němž byla hlavní role napsána Barbře přímo "na tělo". Režisér Peter Yates donutil Barbru, aby pro účely filmu shodila několik kilogramů a změnila účes.
Právě tento požadavek měl v jejím životě velký význam; v módním kadeřníkovi z L. A. Johnu Petersovi, který zhotovil paruku, našla svého životního partnera a také producenta svých filmů. John Peters ji totiž na rozdíl od všech ostatních viděl ne jako nedotknutelnou star, ale jako normální, obyčejnou ženu z masa a kostí. To Barbře nesmírně imponovalo a přes prorokování škarohlídů jí vztah s Petersem vydržel celých osm let.
Kvůli Petříčkovi - vyprávění o povedeném páru z Brooklynu, který svízelnou finanční situaci řeší těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby - byla ztřeštěn á komedie, která zaznamenala slušný kasovní úspěch, ale ve filmografii Barbry Streisand mezi "chef-d´oeuvres" rozhodně nepatří.
Sedm let po svém debutu před filmovou kameru se Barbra znovu potkává na plátně s postavou Fanny Briceové. Funny Lady je název posledního ze čtyř filmů, na které Barbra podepsala s Rayem Starkem smlouvu, a i když se jí do tohoto projektu vůbec nechtělo, Stark, který hrozil žalobou, prosadil svou. Rozpočet filmu děla 8 miliónů dolarů, režie se ujal Herbert Ross; do role rozvedeného Nicka Arnsteina byl znovu angažován Omar Shariff, úloha druhého manžela Fanny, hudebního skladatele Billyho Rose, byla svěřena Jamesi Caanovi. K hudební spolupráci byli povoláni autoři slavného Kabaretu, John Kander a Fred Ebb. Pokračování životního osudu Fanny Briceové je prosté: po rozvodu s manželem, hazardním karetním hráčem Nickem Arnsteinem, musí Fanny sou dceru Frances vychovávat sama. Stává se uznávanou hvězdou, podruhé se vdává, tentokrát za skladatele Billyho Rose v době, kdy na Ameriku dopadá hospodářská krize. Po létech společného života, naplněných vzájemnou láskou a úctou, ale i hádkami a nesváry, se Fanny opět rozvádí a zůstává sama.
Film nedosáhl tak pronikavého úspěchu jako Funny Girl, ale byl důstojnou tečkou za spoluprácí s Rayem Starekem i za příběhem o "bláznivé holce" Fanny Briceové. U příležitosti londýnské premiéry byla Barbra i s Johnem Petersem přijata anglickou královnou a Funny Lady dosáhla v Evropě i v Americe poměrně slušné návštěvnosti.
Ve svých 33 letech je Barbra konečně svobodná, bez závazků. Propříště si může vybírat filmy, producenty i režiséry sama. Děvčátko z Pulaski Street se stává paní domu ve slunné Kalifornii a s mužem, dítětem, rančem a dalšími plány hledí směle do budoucnosti.

Když Barbra ohlásila v roce 1976 svůj záměr realizovat jednu z věčných hollywoodských ság Zrodila se hvězda (od začátku třicátých let to byla již 4 verze) v produkci Johna Peterse, nabídla tím další sousto senzacechtivým novinářům. Mocní šéfové Hollywoodu nechtěli napřed o investicích do filmu, kde by měla hlavní slovo jeho protagonistka se svým kadeřníkem(!), ani slyšet. To však nebyla jediná nesnáz, která přípravu i natáčení filmu Zrodila se hvězda provázela. Scénář se několikrát přepisoval (jde o příběh začínající zpěvačky Esther Hoffmanové, ze které její objevitel, rockový zpěvák John Norman Howard, udělá hvězdu; vznikne mezi nimi vzájemná náklonnost, která vyústí ve svatbu; když ale začne Howardova hvězda pohasínat a naopak Estheřina stoupat, Howar to psychicky neunese, obnoví svou náklonnost k alkoholu a volí dobrovolnou smrt ve svém voze na dálnici): režisér Frank Pierson měl po celou dobu natáčení neshody jak s Krisem Kristoffersonem (hlavní mužská role), tak i s Barbrou a ostatními členy štábu. Několik týdnů před premiérou napsal otevřený patnáctistránkový dopis do jednoho renomovaného časopisu o svých ukušnostech ze spolupráce s Barbrou, která se k tomu vyjádřila: "Když jsem si přečetla Frankův článek, cítila jsem se jako Munchův obraz Výkřik. Byla jsem podvedená, zrazená. Frank se mne snažil popsat jako směšnou, neprofesionální osobu. Celé natáční pro mne sice bylo jako noční můra, ale existují věci, které se nesluší vytahovat na veřejnost. Moc mu vadilo, že jsem byla spoluproducentkou filmu a měla právo dohlížet na některé věci. I když je Frank Pierson možná geniální, nepodařilo se nám, abychom k sobě našli cestu."
Protože jde o hudební film, velký prostor tady dostala hudba. Barbra se po boku Kristoffersona poprvé představila i v pro ni nezvyklé roli rockové zpěvačky, k velkému překvapení těch, kteří ji znali jako interpretku písní docela odlišného typu. Přesto v titulní písni Evergreen, jejíž byla spoluautorkou, nezapřela vztah k pomalým, melodickým skladbám. Spolu s Paulem Williamsem získala za Evergreen druhého Oscara své kariéry. Pro Krise Kristoffersona měl tento film i ryze osobní význam, "Myslím, že jsem dobrý v tomhle filmu, lepší než v jakémkoli předešlém, a to díky Barbře. Díky ní jsem přestal pít v civilním životě. Mrzí mne, když vidím, jak Barbru kritizují, protože vím, že má velký talent, a nejen jako herečka."
Film Zrodila se hvězda byl označen newyorskými kritiky jako nejhorší film roku 1976. Stupidní, kakofonický, megalomanský, zbytečný, to byly přívlastky, které bylo možno při premiéře před vánocemi 1976 na adresu filmu slyšet. Ale publikum nedalo na zaujaté kritiky a do kin se hrnulo po statisících. Snímek Zrodila se hvězda se stal Barbřiným komerčně nejúspěšnějším filmem, stejně jako stejnojmenné album filmových písní, kterého se v krátké době prodalo přes pět miliónů po celém světě. S "úrodou" pěti Zlatých glóbů a Oscarem za nejlepší filmovou píseň roku mohla být Barbra nadmíru spokojená. V našich kinech, kromě několika málo projekcí ve filmových klubech, jsme kvality snímku Zrodila se hvězda nemohli bohužel ocenit…