close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Barbra Streisand 1/4

15. září 2007 v 23:55 | Drusilla |  Napsáno
Barbra Streisand
"To malé, strašně ošklivé
káčátko, které navíc šilhá,
se stalo ideálem. Dosáhlo
největší mety, stalo se
opravdovým hlasem Ameriky!"
(Newsweek, 1966)
"Nejsem zpěvačka - jsem herečka, která také zpívá," prohlásila nejednou Barbra Streisand, když se jí prali na to,k zda se cítí být více herečkou nebo zpěvačkou. Těžko posoudit, v které oblasti dokázala tato výjimečným talentem obdařená žena víc. Za téměř třicet let kariéry vydala 48 LP desek (do roku 1989), z nichž dvacet už bylo pozlacených a šest získalo punc platiny (v USA se zlatá deska uděluje za půl miliónu prodaných výtisků, platinová za milión).
Kromě toho obdržela pětkrát cenu Grammy (obdoba filmového Oskara v gramofonovém průmyslu), poprvé v roce 1963, naposledy v roce 1987 za desku The Broadway album. Údajně je nejprodávanější zpěvačkou všech dob.
Jako herečka učinkovala dosud ve čtrnácti filmech, pouze v jediném přijala vedlejší roli. Dvakrát byla poctěna Oscarem - jako nejlepší filmová herečka roku (Funny Girl, 1968), podruhé jako spoluautorka nejlepší filmové písně roku (Evergreen z filmu Zrodila se hvězda, 1977). Několikrát získala Zlatý glóbus (prestižní cena zahraničních kritiků v oblasti filmové tvorby), sama si nejvíc cení toho za režii (Yentl, 1984). Za televizní show My name is Barbra byla dekorována cenou Emmy (1965) a za přínos na divadle dostala zvláštní cenu Tony a tutul Hvězda desetiletí (1969).
Cesta k těmto ojedinělým úspěchům však nebyla jednoduchá.

BROOKLYN
"Když mne někdo představuje jako nějaký komerční produkt, který získal popularitu díky reklamě, je to nesmysl. Narodila jsem se ve velmi skromných poměrech 24. dubna 1942 v Brooklynu v New Yorku. Bydleli jsme v maličkém bytě v domě z červených cihel v ulici Pulaski Street. Nebylo mi ani patnáct měsíců, když můj otec, učitel angličtiny a dějepisu na střední škole, náhle zemřel na mozkovou příhodu. Matka si musela najít práci, aby mne a mého staršího bratra Sheldona uživila. Okna našeho bytu vedla do temného dvora, bylo tam smutno a v tomto deprimujícím prostředí jsme prožívala dětství."
V pěti letech si Barbara Joan, jak byla pokřtěná, definitivně uvědomuje, že otec se už nikdy nevrátí a že nikdy nebude taková jako ostatní děti ze čtvrti. Velice rychle poznává, co je to samota, a učí se využívat fantazie, když doma chybí hračky, které matka nemůže obstarat. Druhým domovem se pro ni stává místní biograf, kam každou sobotu, týden co týden chodí aby se oddávala snění a zapomněla na Brooklyn, na spory s matkou i nevlastním otcem, na školu a na bídu ("nebyli jsme jen nejchudší z nejchudších - neměli jsme prostě nic"). O to krutější pak býval návrat do reality. "Abych si alespoň trochu připomněla atmosféru biografu, začala jsem si tenkrát přehrávat všechny role, které jsem viděla, v koupelně před zrcadlem. Líčila jsem se a česala a co je zajímavé, nikdy jsem nechtěla být Vivien Leighovou nebo Gretou Garbo, ale zajímala mne role, postava. Tolik jsem si přála být Scarlett O´Harovou!"
Vstup na střední školu Erasmus High School ji jen utvrzuje v tom, že je jiná než ostatní, a proto chce být ještě víc originální a nepodobná svým vrstevníkům. Nemusí se ani moc namáhat - její bizarní zjev a výstřední chování i oblíkání jí zaručují, že během dětství ani v létech dospívání nenajde důvěrnějšího kamaráda či kamarádku.
První opravdový kontakt s divadlem zažívá Barbara jednoho sobotního odpoledne, když ji matka vezme s sebou na představení Deník Anny Frankové. Herci, potlesk, slavná Broadway, to všechno udělá na Barbaru obrovský dojem a ona je od této chvíle pevně rozhodnuta: stane se herečkou! A tvrdošíjné děvče zahájí cestu k svému cíli: stát se opravdovou hvězdou na Broadwayi. A kdoví, možná i v Hollywoodu.
MANHATTAN
"Když jsem skončila školu - s vyznamenáním - opustila jsem Brooklyn a nastěhovala se do Manhattanu. Matka sice ze mne chtěla mít písařku, ale když jsem jí vysvětlila, že mé dlouhé nehty a klávesnice psacího stroje se spolu dost dobře nesnášejí a že uteču z domova, když mne nenechá studovat herectví, nakonec svolila. Najala jsem si s kamarádkou byteček na 34. ulici ve středu Manhattanu a poprvé vychutnávala pocit svobody. Abych zaplatila nájemné a herecké kursy (navštěvovala jsem jich totiž několik najednou, každý pod jiným jménem, aby mne nevyhodili!), živila jsem se všelijak - pracovala jsem jako telefonistka, uvaděčka v kině (záměrně jsem si zakrývala obličej, aby později, až budu slavná - a o tom jsem nepochybovala - si na mne někdo nevzpomněl), také jsem umývala nádobí a záchodky. Na radu přátel jsem začala obcházet agenty a ředitele divadel a všem jsem říkala: Angažujte mne, uvidíte, že nebudete litovat! Nikdo mne nebral vážně. Jedněm se nelíbil můj nos (naštěstí jsem tenkrát neměla dost peněz, abych si ho mohla nechat předělat), druhým zase moje oblečení a některým jsem se nelíbila vůbec. Mnohokrát jsem slýchávala větu: Nevolejte nás, my si vás zavoláme. Nikdo nikdy nezavolal.
Jednou jsem přišla na nápad, že si změním jméno, protože to mé se mi vůbec nelíbilo. V telefonním seznamu jsem si našla exoticky znějící Angelina Scarangella, Brooklyn jsem vyměnila za Madagaskar, někdy jsem uváděla, myslím, i Zanzibar. Ovšem s tímhle jménem mne už nechtěl opravdu nikdo a tak jsem se vrátila k původnímu. Ale s malou opravou: ze jména jsem vypustila jedno "a" a tak vznikla Barbra. Aby si to lidé lépe zapamatovali, nazvala jsem tak později i jedno mé album (My name is Barbra), televizní show a sám Leopard Bernstein mi napsal písničku stejného názvu."
Přesto, že se chtěla prosadit jako herečka, nakonec to bylo díky jejímu zpívání, že byla objevena. Jeden kamarád ji upozornil na pěvecký konkurs v umělecké čtvrti Greenwich Village. Tehdy už Barbra neměla kde bydlet (k matce se za nic na světě nechtěla vrátit) a spávala různě po bytech přátel, na chodbách, v halách většinou na zemi a zřídkakdy v posteli. Protože vidina první ceny v konkursu (50 dolarů, týdenní angažmá a strava zadarmo) byla lákavá, zkusila to. Nikdy předtím na veřejnosti nezpívala, jen několika kamarádům občas přezpívávala písničky z filmů. K velkému překvapení všech soutěž vyhrála. "Měla jsem pak týden hody. Mimochodem, ten podnik, jak jsem po několika dnech zjistila, byl pro homosexuální klientelu a jmenoval se The Lion."
Tímto vítězstvím v pěveckém konkursu začala hvězda Barbry Streisand nezadržitelně soupat. O talentovanou zpěvačku s originálním projevem i zjevem projevil zájem konkurenční podnik Bon soir, kde týdenní honorář představoval už 108 dolarů. Pak přišel další stupínek, The Blue Angel, a další konkurs, tentokrát na jednu z rolí pro nový divadelní muzikál Mohu ti to opatřit ve velkém (I Cn Got it for You Wholeseale). Autoři komedie, Harold Rome a Jerome Weidman, i další členové komise dbyli Barbrou nadšeni a přidělují jí malou, ale výraznou roli ošklivé sekretářky Miss Marmelsteinové. V necelých pěti minutách role Barbra na scéně exceluje a po premiéře píše významný deník Herold Tribune o výkonu Barbry jako o události večera. Hra se hraje 9 měsíců, osmkrát týdně a na konci sezóny (1962) je Barbra nominována na cenu Tony za nejlepší vedlejší roli na "prknech, která znamenají svět". To bylo už jen krůček od uskutečnění dětského snu.
BROADWAY
Po úspěchu ve výše zmíněném muzikálu dostává Barbra řadu nabídek: absolvuje několik koncertů po Spojených státech, vystupuje v televizi a rýsuje se další role, tentokrát už hlavní, v muzikálu Funny Girl. Mezitím ale dojde ke dvěma důležitým událostem: v televizní relaci Mika Wallaceho East Show si jí všimne prezident USA John Fitzgerald Kennedy a pozve ji do Bílého domu. 13. května 1963 zpívá Barbra před hlavou státu a prezident, kterého doslova okouzlila, se potom uplatňuje coby její nejlepší "manažer". "Byla jsem velmi hrdá na to, že jsem mohla zpívat před Kennedym. Pro mne to byl idol, stejně jako pro většinu Američanů. Byl neobyčejně šarmantní a já jsem neodolala a požádala ho o autogram!"
Druhým významných datem bylo 13. září 1963. V Nevadě uzavřeli sňatek Elliot Gould a slečna Barbara Joan Streisand. Elliot byl Barbřiným partnerem a také představitelem hlavní role na divadle a to, co se zatím jen šuškalo, bylo potvrzeno. Za tři roky po svatbě se jim narodil syn Jason Emmanuel (29. 12. 1966; přezdívalo se mu "Barbra´s milion baby", protože kvůli němu Barbra odřela několik koncertů s miliónovými honoráři) a v únoru 1969 bylo manželství rozvedeno. "Myslím si, že náš rozvod Elliota osvobodil. Situace byla velice složitá a on se jí zhostil s velkou elegancí. Zůstává pořád něčím "speciálním" v mém životě a já jsem šťastná, že je otcem mého dítěte."
Podzim 1963 probíhá ve znamení zkoušek muzikálu Funny Girl. Na otázku Jiřího Janouška, proč si myslí, že jí byla svěřena role Fanny v tomto muzikálu, Barbra odpověděla: "Je to příběh Fanny Briceové, kdysi proslulé vaudevillové zpěvačky a herečky komických úloh. Autorská práva na zdramatizování životního příběhu této ženy měl její zeť, Ray Stark, který byl rovněž producentem hry. Myslím, že už měl pro roli vybranou Ann Bancroftovou, tehdy velmi populární herečku, když mu někdo řekl, že mne viděl hrát v jedno malém divadle že se ohromně podobám jeho tchyni. Má kreace slečny Marmelsteinové - šlo o zpívanou roli - se Starkovi, který přišel na představení, líbila, pozval mne na zkoušku a ihned angažoval. Věkem jsem té roli neodpovídala, byla jsem příliš mladá, ale když jsem si prostudovala dokumenty o Fanny Briceové a přečetla její korespondenci, zjistila jse s úžasem, že byla taky velmi podivínská a že máme hodně společného. Pochopila jsem, že ji nemusím kopírovat, neboť existuje mnohem silnější a pravdivější vnitřní podoba."
Premiéra na Broadwayi je naplánována na prosinec. Nekoná se. 22. listopadu 1963 je v Dallasu zavražděn prezident Kennedy a Barbra pateticky prohlašuje: "Když nemůže prezident už slyšet můj hlas, ať tedy tento hlas navždy umlkne!" Naštěstí se tak nestalo. 24. března 1964 v jednom z nejrenomovanějších newyorských divadel, ve Winter Garden Theatre, získává Barbra s konečnou platností pověst superstar. Při písni People zní takový potlesk, že neví, jestli hraje představení v divadle, nebo dává koncert. V dvaadvaceti letech se židovské děvčátko z Brooklynu stává tím, co si před pouhými několika lety předsevzalo: největší a nejlépe placenou hvězdou Broadwaye.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama