HOLLYWOOD
Nováčci to měli v Hollywoodu vždycky těžké. Byli podrobováni přísné kritice a v zavedeném hvězdném systému se málokdy napoprvé prosadil někdo, kdo neodpovídal daným schématům a měřítkům krásy. Viz příklad Julie Andrewsové, vynikající představitelky Elizy Doolitlové v My Fair Lady když jí v roce 1963 "přebrala" filmovou roli krásná Andrey Hepburnová. I když po triumfu ve Funny Girl byly Barbře brány do "továrny na sny" otevřené, hollywoodská smetánka se na novou star dívala skepticky: mnozí nevěřili, že by Barbra mohla zopakovat předchozí úspěchy (připomeňme, že v té době natočila několik LP desek, které se prodávaly po statisících, že byla hvězdou Broadwaye a televizních studií) i na plátně. Kromě televize totiž neměla před kamerou žádné zkušenosti, což jí však tolik nevadilo - i později věřila svému instinktu a míře svého talentu.
Když se Ray Stark rozhodl, že zadaptuje Funny Girl pro film, byl přesvědčený o tom, že jeiná Barbra Streisand bude vhodnou hlavní představitelkou. Věřil jí a chtěl z ní udělat filmovou hvězdu. Mělo to však jeden háček: podmínkou obsazení byla smlouva ne na tento jeden film, ale hned na čtyři. Stark dobře věděl, co dělá: dovedl si spočítat, že v případě úspěchu - jinou možnost si ani nepřipouštěl - se mu investice mnohonásobně vrátí. Barbra, která po roli ve filmu toužila, nakonec smlouvu podepsala, i když o pár let ozději, při natáčení Funny Lady, toho možná litovala.
Aby se pojistil, angažoval Stark pro svůj projekt to nejlepší, co tehdy bylo v Hollywoodu k mání: režie byla svěřena Williamu Wylerovi (režisér více než šesti desítek filmů, z nichž několik získalo Oskara, u nás měly úspěch Lištičky s Bete Davisovou, Nejlepší léta našeho života či Prázdniny v Římě), kameramanem byl vynikající Harry Stradling (spolupracoval s Barbrou ještě na několika filmech), choreografie se ujal Herbert Ross (ten se pro změnu vrátil k Barbře jako režisér).
Kolem natáčení se zvedla nebývalá vlna zájmu veřejnosti, kritiky a hlavně novinářů. Jak trefně jeden z nich poznamenal: "Dokud budeme mít takové hvězdy, jako je Barbra, nemusíme mít strach o práci!"
Pro hlavní mužsko roli se původně uvažovalo o Franku Sinatrovi (v divadle byl Barbřiným partnerem Sydney Chaplin), ale nakonec roli Nicka Arnsteina dostal herec egyptského původu Omar Shariff, známý z filmů Lawrence z Arábe a Dokrot Živago. Jak se u Barbry pomalu stávalo zvykem, partner na jevišti se stal i partnerem v soukromí, a když někteří pohoršení kritici poukazovali na jejich rozdílný původ a náboženské vyznání, usadil je Shariff větou: "Nikdy jsem se neptal ženy na její původ před tím, než jsem ji políbil!" Režisér Wyler o natáčení řekl: "Jediný důvod, proč jsem přistoupil na to dělat tenhle film, byla Barbra Stresisand. Tato mladá dívka dosáhla úspěchu ve všech oblastech, proč ne tedy i ve filmu? Má největší starost byla, abych ji prezentoval co nejlépe. Barbra je velmi tvůrčí typ, je pracovitá a neunavitelná. Protože je velká perfekcionistka, vidí všechno. Některé její nápady jsou výborné, jiné méně, ale má ohromný talent a jestli je skutečně někdy "obtížná", tak je to míněno v dobrém slova smyslu."
Několik měsíců práce, velká dávka profesionalismu, několik Barbřiných rozmarů (ke "klasickým" patřily pozdní příchody na zkoušky, někdy i na natáčení) a mnoho povyku poznamenaly vznik prvního filmu Barbry Streisand. Jak jsme měli možnost posoudit i my (s více než desetiletým zpožděním), výkon Barbry v roli "ztřeštěné dívky" Fanny Briceové byl jedinečný a plným právem za něj získala svého prvního Oscara. To, že Funny Girl měla celosvětový úspěch, netřeba připomínat.
Když v roce 1964 slavila úspěchy na Broadwayi Funny Girl, začala jí konkurovat jiná hudební komedie, Hello, Dolly. Příběh o podnikavé zprostředkovatelce sňatků na newyorském předměstí, která si nejlepšího zákazníka nechává pro sebe, patří dnes už do zlatého fondu světových muzikálů. Autor hudby, Jerry Herman, po studiu hudby na univerzitě v Miami debutoval v roce 1961 na Broadwayi muzikálem Milk and Honey. Následujícím dílem bylo právě Hello, Dolly, jehož ústřední píseň v podání Louise Armstronga obletěla celý svět a rok po premiéře vyšla na deskách ve 104 amerických a více než 40 zahraničních verzích (u nás ji nazpívaly Nelly Gaierová, Laďka Kozderková a HELENA VONDRÁČKOVÁ). Premiéra se odehrála 16. ledna 1964 v St. James Theatre v N.Y. s Carol Chaningovou a Davidem Burnusem v hlavních rolích (Chaningová za ni pak dostala cenu Tony). Do prosince 1970 zde hra dosáhla 2 844 představení a stala se tak nejúspěšnějším broadwayským muzikálem (předčila i My Fair Lady o plných 127 repríz). K popularizaci této komedie přispěl jistě i fakt, že si slavnou píseň dovolil za svou volební hymnu Kennedyho nástupce Lyndon Johnson (Hello, Johnson). Hlavní roli Dolly Leviové dostala ve filmové verzi - nehledě na zásluhy Chaningové - Barbra Streisand. Čerstvá držitelka Oscara a umělkyně na vrcholu popularity (tenkrát asi nikdo nepředvídal, že na tom vrcholu zůstane po dobu příštích dvaceti let!), miláček Ameriky Barbra byla dobrou zárukou toho, že se náklady na film (původní rozpočet byl 24 miliónů dolarů, což byl na konci šedesátých let nejdražší film v historii) producentům Foxu vrátí.
Protože se ve filmu počítalo s mnoha tanečními vložkami a scénami, režie se ujal proslulý tanečník Gene Kelly. Později se ukázalo, že tento výběr nebyl nejšťastnější. Do hlavních mužských rolí si producent Stark vybral Waltera Matthaua a britského herce Michaela Crawforda, v závěrečné velkolepé scéně (kdy Dolly schází po schodišti hotelu Harmonia Garden) učinkovalo přes čtyři tisíce komparsistů.

Natáčení provázelo od počátku mnoho nesnází: Barbra cítila, že tato role nebyla stvořena zrovna pro ni (věkem této roli vůbec neodpovídala - byla nejméně o 15 let mladší), že má s Dolly pramálo společného, byla nervózní a ke konci natáčení ztrácela důvěru v sama sebe. Kelly, který nedokázal Barbru vést a měl starosti s překročením rozpočtu, si zoufal. Walter Matthau, představitel bohatého majitele obchodu s krmivy Horace Vandergeldera, se od prvních dnů natáčení s Barbrou nesnášel. Jejich rozepře nebývaly jen slovnícho charakteru a Kelly místo režírování ztrácel čas usmiřováním hlavních protagonistů. Matthau se nezdráhal prohlásit: "Na spolupráci s Barbrou nerad vzpomínám, byl to jeden z nejhorších zážitků mé kariéry.Problém vidím v tom, že Barbra se stala dříve hvězdou než herečkou. Je politováníhodné, jestliže neměla čas naučit se řemeslu, jistě by se stala opravdovou herečkou a ne jen atrakcí." Ke klidu atmosféry nepřispěl ani fakt, že v období natáčení filmu byl zavražděn další z rodu Kennedyů, Robert.
Nicméně na celkovém výsledku to nebylo znát. Hello, Dolly je skutečně strhující podívanou a závěrečný duet Barbry a Louise Armstronga patří k vrcholům celého filmu. Snímek byl nominován na několik Oscarů (nakonec získal 3, za dekorace, zvuk a hudební adaptaci), Barbra získala Zlatý glóbus a film zahájil vítězné tažení světem.
Ještě v témže roce (1969) Barbra podepisuje kontrakt na svůj třetí film, opět hudební komedii,Za jasného dne uvidíš navždy.

Tato hra nedosáhla na Broadwayi velkého ohlasu, ale producenti Paramountu byli přesvědčeni, že jména hlavních protagonistů, Barbra Streisand a Yves Montand, zajistí filmové podobě dostatečnou popularitu. Děj filmu je následovný: mladá žena Causy Gambleová se chce odnaučit kouřit. Svěří se do rukou zkušenému hypnotizérovi francouzského původu dr. Chabotovi. Během hypnotických seancí zažívá podivuhodný život, odehrávající se v 19. století. Kostýmy z této epochy vytvořil Cecil Beaton, za kamerou byl opět Harry Stradling a režisérem Barbrou vybraný slavný Vincente Minnelli (Barbra se přímo zamilovala do jím zfilmovaného muzikálu Gigi). Do role dr. Marka Chobota se podle režisérových představ nejlépe hodil francouzský herec a šansoniér Yves Montand, známý v Americe jako partner Marylin Monroo v komedii Miliardář.

Přestože se u tohoto projektu sešly osobnosti typu Minnelliho, Streisandové, Montana a Stradlinga, celkový výsledek tomu neodpovídal. Kritiky, stejně jako u publika, byly vlažné, ale rok 1969 i tak zůstává pro Barbru jedním z nejúspěšnějších: získává několik dalších ocenění, jako speciální cenu Tony, druhý Zlatý glóbus a Zlaté jablko, které uděluje Asociace hollywoodských novinářek herečce, která nejvíc spolupracuje s tiskem.