3 roky trvalo, než se Barbra odhodlala k návratu na filmové plátno. S nápadem natočit Ženu v ringu (jak byl tento snímek u nás uváděn, ačkoli doslovný překlad zní "Hlavní událost"; kupodivu však právě český distribuční název filmu je výstižnější než originální verze) přišel John Peters, ale i on sebekriticky přiznal, že "…Žena v ringu byla má chyba. Byla už vhodná doba k tomu, aby se Barbra věnovala umění než další komedii, ke které jsem ji vlastně donutil proti její vůli." V poměrně jednoduchém ději se odvíjí příběh svérázné podnikatelky Hillary Kramerové, která po nezaviněném krachu své kosmetické firmy věnuje obchodnický talent ryze mužské sféře - boxování. Snaží se využít skrytých kvalit bývalého rohovníka "Kida" Scanlona, jehož smlouva je jejím jediným aktivem. Oba nedobrovolní partneři si po neustálém hašteření samozřejmě padnou na konci filmu do náruče. V roli Eddieho "Kida" se znovu setkáváme s Ryanem O´Nealem. Na toho si Barbra vzpomněla po osmi letech od doby jejich partnerství ve filmu Co dál, doktore?, protože jí vyhovoval fyzicky svým romantickým zjevem a navíc uměl boxovat. "Žena v ringu rozhodně není z hlediska filmového umění objevem. Je zručně udělaným diváckým filmem, rozdávajícím smích a dobrou pohodu a hýřící výbušným, téměř nespoutaným talentem Barbry Streisand, která si jistě získá i naše diváky." (Kino č. 15/1983)
Pro úplnost dodejme, že Barbra nazpívala pro film jednu píseň Paula Jabary v rytmu disko a že film dosáhl u nás i v Americe velké návštěvnosti.

První vedlejší rolí, kterou Barbra ve filmu přijala, byla postava platinové blondýnky Cheryl ve filmu Celou dlouhou noc. Režisérem snímku byl totiž Belgičan Jean-Claude Tramíny, jehož manželka, Sue Megnersová, byla mnoho let Barbřinou tiskovou mluvčí. Když původně obsazená lisa Eichornová po neshodách s režisérem vypověděla smlouvu, Babra vypomohla příteli v nouzi a úlohu v jeho filmu přijala. Jejím partnerem se tady stal Gene Hackman, který ve filmu ztělesnil George Duplera, muže, který po prudké hádce se svým nadřízeným ztrácí zaměstnání a je nucen zamyslet se nad sebou a svým soukromým životem. Náhodou se seznamuje s Cheryl Gibbonsovou, učitelkou svého syna, a zjišťuje, že život není zase tak špatný… Pro Barbru znamenala účast v tomto filmu "pakatel" 4 milióny honoráře (za 24 natáčecích dnů) a setkání s jedním z nejproduktivnějších hollywoodských herců. Úspěch filmu byl víc než mizivý, přesto kritika ocenila výkon Barbry i to, že byla ochotná tuto roli akceptovat.

"Támhleta ženská je podobná Streisandový," spokojili se mnozí Pražané i turisté s poznámkou adresovanou ženě, která se ověšená fotoaparáty procházela v létě roku 1981 malebnými zákoutími našeho hlavního města. Ti, kteří ji požádali o autogram, nelitovali, byla to opravdu ona, Barbra Streisand, kterou přivedly do Prahy pracovní povinnosti. Na radu přátel (mj. i Miloše Formana) přijela do Československa, aby se tady porozhlédla po exteriérech, ve kterých by se měl odehrávat její další film Yentl. Nebyla jen v Praze - navštívila také Vysoké Tatry, jižní i západní Čechy; členové jejího štábu v čele s Johnem Petersem pomocí kamer a fotoaparátů dokonale zmapovali skoro celu naši republiku. Na otázku, jak se jí líbí Praha, odpověděla: "Jsem do ní zblázněná, uchodila bych si nohy, abych mohl projít všechny uličky, prolézt všechny dvory a zákoutí. Ty domy a kameny mají zvláštní barvu. Nevím, možná to cítím jen já, už jako dítěti se mi zdálo, že zdi vydávají zvuky, že žijí. Tady mne ten pocit úplně omráčil."
Myšlenku ztvárnit příběh židovské dívky Yentl, která se po smrti svého otce, přestrojená za chlapce, rozhodne studovat pro dívky zakázaný Talmud, chovala Barbra už několik let. Ale nápad zfilmovat povídku nositele Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera se producentům příliš nepozdával. Dokonce ani Johnu Petersovi - právě neshody ohledně tohoto filmu byly příčinou jeho rozchodu s Barbrou. Tu stálo nemálo sil, času i peněz, aby svůj odvážný projekt prosadila. Nejpikantnější ovšem bylo oznámení, že Barbra bude nejen spoluscenáriskou, spoluproducentkou a že bude hrát hlavní roli, ale že chce film sama režírovat! Už od Funny Girl trávila Barbra dlouhý čas pozorováním práce režiséra, kameramana (často se zkoušela postavit zakameru, aby měla přesnou představu, co a jak se točí), diskutovala s osvětlovači, s techniky, ptala se na nejrůznější detaily. Tyto zkušenosti chtěla zužitkovat v Yent (titul se někdy nesprávně skloňuje; protož jde o dívčí jméno, které je nesklonné, zůstává tvar Yent ve všech pádech). "Měl to být film o mém otci, kterého jsem nikdy nepoznala. Mnoho let jsem fantazírovala, jaké by to bylo a co by to pro mne znamenalo, kdyby byl nezemřel… Teď Bych chtěla ty představy materializovat a vyjádřit. Zároveň by to měl být film o mužích a ženách, o jejich rozdílnosti i vztazích, o jejich úloze v životě. Děj se odehrává na počátku století, kdy ženy byly společensky omezovány a dávalo se jim nepokrytě najevo, že patří do kuchyně. Ale je to současné téma - jen se dnes odehrává v jiné podobě."
V červenci roku 1982 tedy přijela Barbra do Prahy znovu, aby zde se svým stočlenným štábem natočila podstatnou část filmu (z 16 týdnů natáčení strávila 12 u nás, zbytek v Anglii); škod, že právě Praha je ve filmu prezentována divákům jako polský Lublin…"K ruce" dostala Barbra stovky českých komparsistů i některé tuzemské režiséry. Jeden z nich, Zdeněk Troška, na to vzpomíná: "Vzhledem k tomu, jaká je Barbra hvězda, to byla nesmírně skromná, milá a příjemná žena. Při práci byla velice soustředěná, ukázněná k sobě i ostatním a dovedla při natáčení vytvořit pohodu. Byla každým coulem profesionálka."
Původně mělo jít o čistě hraný film. Aby však v Hollywoodu o film s tak specifickou a nekomerční tematikou vzbudila zájem, musela Barbra přistoupit na mnoho kompromisů. Jedním ze šťastných bylo určitě 10 písní, dodatečně přikomponovaných francouzským skladatelem Michelem Legrandem, který s Barbrou pracoval u v roce 1964 na jejím albu pro francouzské posluchače Je m´appelle Barbra. Texty evokující pocity Yentl napsali Barbřiní přátelé Alan a Marilyn Bergmanovi. Pro realizaci záměru natočit Yent byla Barbra ochotná jít až tak daleko, že se zřekla honoráře za napsání scénáře, souhlasila s minimální odměnou za roli a v případě, že by překročila rozpočet (ten byl propočítán na 10 miliónů dolarů), měla ještě polovinu honoráře vrátit.
Do dalších dvou hlavních rolí Avigdora a Hadass si Barbra vybrala Mandy Patinkina a Amy Irvingovou. Kameramanem byl uznávaný David Watkins. Ve filmu je mnoho autentických scén z židovského prostředí (v kostele, v židovské koleji, jednou z klíčových scén je i židovská svatba), pro jejich věrohodnost Barbra pilně studovala židovské zvyky a obyčeje (některé si ještě pamatovala ze svého dětství), učila se hebrejsky a konzultovala s historiky a rabíny. V Praze prý chodila zásadně do židovské restaurace, kde vidí její fotografie s podpisem a podle některých očitých svědků zpívala pro pražskou židovskou obec v synagoze.

Světová premiéra byla 16. listopadu 1983 v Hollywoodu a okamžité reakce publika byly veskrze pozitivní. V lednu 1984 je Yentl nominována na 6 Zlatých glóbů (ve finále pak získává dna za nejlepší film roku a režii). Ale udělení Zlatých glóbů ještě neznamená automaticky udělení Oscarů: Yentl získal jen dva a to za původní filmovou hudbu a Amy Irvingová za vedlejší roli. Pro Barbru, ať už za hlavní roli nebo za režii, nezbyl Oscar žádný. Bylo to pro ni velké zklamání - údajně několik týdnů po vyhlášení Oscarů nevycházela z domu, nepřijímala návštěvy a s nikým nekomunikovala. "Je pravda," sdělila novinářům později, "že jsem zpočátku byla dost smutná, neboť jsem se domnívala, že dělám špatně svou práci. Když ale všichni kolem mne začali mluvit o spiknutí, řekla jsem si, že tady jde asi o osobní důvody a ne o profesionální postoj, a byla jsem schopná se tomu smát. Film je tady, existuje, lidi na něj chodí, tak co je mi po Oscarech!" Mezi těmi, kdo stáli za Barbrou, byli - kromě jiných - i Steven Spielberg, Sydney Pollack, Miloš Forman a …John Huston: "Yentl je podle mne výborný film. Ale z neznámých důvodů to v Hollywoodu nechtějí uznat a dávají své nesympatie k Barbře ostentativně najevo. Možná je tomu tak proto, že si dovolila mít poměr se svým kadeřníkem…"
Z těžko (anebo lehko?) pochopitelných důvodů u nás Yentl nebyla dosud promítána (kromě jednoho představení v rámci MFF v Karlových Varech v roce 1984). Doufejme, že v dnešní záplavě "trezorových" filmů a komerčních hitů typu Rambo se dostane i na režisérský debut Barbry Streisand, když už pro nic jiného, tak alespoň pro krásné písničky a kouzelné záběry Karlova mostu a Hradčan.
Čtyři roky po natočení Yentl čekala Barbra na další roli. Tou se stala postava Claudie Draperové ve filmu Martina Ritta Bláznivá. Původně měl tuto divadelní hru Toma Topora (1980) adaptovat pro plátno režisér Mark Rydel, ten ale od tohoto záměru upustil a příležitosti se chopil Maritn Ritt. Nabídku natočit Bláznivou přijal - jak jinak - kvůli Barbře. I když pak prohlašoval, že Bláznivá je jeho nejkomerčnější film, spolupráci s Barbrou si pochvaloval a i ona byla s Rittem, Kazanovým žákem, spokojená.

Bláznivá je dramatickým příběhem prostitutky, obviněné z vraždy svého klienta, která je umístěna v psychiatrickém ústavu a prohlášena za nesvéprávnou. S pomocí svého advokáta se snaží dokázat, že je normální, a bojuje o možnost legálně obhajovat svou nevinu v normálním soudním procesu. Podobně jako Yentl i při přípravě tohoto filmu (přípravy trvaly 3 roky) se Barbra sanžila maximálně vžít do role. Navštěvovala psychiatrické kliniky i soudní přelíčení. Velká část filmu se totiž koná v soudní síni: monolog Claudie, kdy popisuje prokurátorovi praktiky prostitutek ti to, jak se společnost na těchto "call-girls" podepsala, patří k nejsilnějším momentům filmu. Pro Barbru to byla bezesporu nejdramatičtější role celé její filmové kariéry. Ačkoli jí někteří kritikové vyčítali jisté přehrávání a exhibicionismus, celkový dojem z filmu i z hereckého výkonu je víc než dobrý. I u tohoto filmu byla Barbra podepsána jako producentka a navíc byla i autorkou filmové hudby. To bylo možná (pokolikáté už!) trnem v oku členům komise, která udělovala Oscary za rok 1987. Film Bláznivá nejen že nezískal žádnou pozlacenou sošku, ale nebyl ani jedenkrát nominován! Barbra na to reagovala: "Nebyla jsem výsledky nominace překvapená. Prostě jsme se jen vrátila o 4 roky nazpět, když se hodnotil film Yentl!"
A o své roli se vyjádřila takto: "Co mne přitahuje na postavě Claudie je to, že nemá z ničeho strach. Ač jsou následky jakékoliv, je schopna všeho, aby obhájila pravdu. Líbí se mi tento permanentní boj mehi vnějším a chováním a vnitřní touhou po pravdě. Lidé nejsou vždy takoví, jací se zdají být navenek. Představa, kterou o mně lidé někdy mají, mne vždycky šokovala. Jsem daleko křehčí a zranitelnější, než se může zdát. Ale to, s čím jsem měla vždy problémy, byla moje upřímnost. Říkám pokaždé co si myslím a nejsem schopná lhát. Věřím v absolutní moc pravdy. Je to možná vlastnost poněkud naivní."

Herectví Barbry Streisand je nezaměnitelné. V každé, i té nejdramatičtější roli, v nejneobvyklejším kostýmu, v nejneuvěřitelnější situaci, ať se jmenuje Fanny, Melinda, Katie, Yent, Esther nebo Claudie, vždycky je to ona, Barbra. S malinko zvednutým koutek úst, vždy připraveným k úsměšku, úsměvu, slovnímu vodopádu, s příliš dlouhýma rukama, trochu odstávajícíma ušima a pohledem ne vždy jistým…Škála jejího výrazového rejstříku je široká - od vyloženě komických úloh, přes role závažnější až po vysloveně dramatické. Společným jmenovatelem všech je obrovský smysl pro humor. Ať je situace sebevážnější, pokaždé cítíme v jejím projevu - stačí jí k tomu mrknutí oka nebo pokrčení čela - náznak toho, že ono to nebude zas tak vážné. V souvislosti s charakteristickým prvkem hereckého projevu by se měla zmínit naše Iva Janžurová, která má podobný smysl pro humor. Ta však na rozdíl do Barbry, nemá k dispozici ještě jednu "zbraň": fantastický hlas, schopný zazpívat operní árii i jazzový song, šanson nebo rockovou písničku. Když to jde, Barbra tuhle "zbraň" naplno využívá. Když to nejde, vystačí "jen" se svým hereckým uměním. Talent Barbry Streisand - zpěvačky stejně jako herečky - je (a to je na tom to nejzázračnější) naprosto naturální. Nikdy se neučila zpívat a kromě několika lekcí v hereckých kursech se ani neučila hrát. Ne nadarmo jí někdy přezdívají Div Ameriky. Ovšem nejen díky talentu se Barbra Streisand stala dnes už vlastně legendou.
Velká ctižádost a touha vyniknout, sebekázeň, neustálé sebezdokonalovaní, dřina a odříkání i velká dávka profesionalismu jsou skryty za všemi úspěchy. Přesto i nyní, kdy se jí blíží padesátka, neusíná na vavřínech. Chtěla by se zdokonalit v "roli" režisérky (do tajů této profese zaučuje svého syna Jasona), uvažuje o návratu na divadelní scénu, kde by si chtěla zahrát postavy z děl Čechova a Shakespeara, a je přesvědčená o tom, že na konec kariéry nebude muset ještě dlouho myslet. Pořád platí slova, která před mnoha lety vyslovil Richard Rogers: "Nikdo není tak talentovaný, aby rozdával smích, aby přinášel slzy. Aby zpíval v hloubkách sladkého violoncella nebo výškách, které náleží ptáku letícímu z oblaků. Takový není nikdo - s výjimkou Barbry."
Zdroj: Barbra Streisandová; Miroslav Seifert, Praha 1990