Hvězda z Brooklynu
část I.
V dubnu 1942 zuřila ve světě válka. Byla to pohnutá doba, a když se 24. dubna 1942 manželům Dianě a Emanueli Streisandovým v jejich útulném domově na Pulaski Street v newyorském Brooklynu narodila zdravá dcera, vzbudilo to v sousedství zdvořilou pozornost. Ale Diana a Emanuel vítali s radostí a láskou narození své dcery, sestřičky šestiletého syna Sheldona. Dali jí jméno Barbara Joan.
Nikdo však dítěti nepředvídal oslňující budoucnost světově proslulé umělkyně, kterou se stala o dvacet let později. Její matka sice ještě kdysi před svatbou trochu uvažovala o tom, stát se zpěvačkou - měla hezký hlas, a dokonce natočila experimentální nahrávku, ale jinak se ani v matčině, ani v otcově rodině nikdo showbyznysu nevěnoval. Emanuel byl váženým akademikem, po získání doktorátu si budoval úspěšnou kariéru výukou angličtiny a psychologie. Diana byla dcerou oděvní stříhačky, která také zpívala v místní synagoze. Oba byli Židé. Po tříleté známosti byli oddáni v roce 1935.
V době, kdy se narodila Barbara Joan, byly na vrcholu popularity velké swingové orchestry Glenna Millera, Counta Basieho, Woodyho Hermana, Stana Kentona a dalších legendárních jmen a Hollywood prožíval období své největší slávy. Stejně jako v bájném "Shangri-la", i tady se sny mohly stát skutečností alespoň na hodinu - a to jen za cenu sedadla v kině. Celý národ propadl kinu jako narkotiku a malá Barbara Joan nebyla výjimkou. Nevadilo jí, že mezi dětmi není zrovna nejhezčí, ani později to, že se její obličej nepodobá klasickému hollywoodskému profilu, protože v té době se již rozhodla. Musí se stát něčím mimořádným. Ale kdo by si tehdy pomyslil, že už ve svých pětadvaceti letech bude patřit mezi nejžhavější favority Hollywoodu a stane se jednou z nejslavnějších hvězd světa? Všechno vlastně začalo už dávno před těmi temnými, nejistými dny, ve kterých se narodila. Rodiče Barbary Joan prožili strádání generace postižené krachem na burze začátkem třicátých let a vrzy nato válečnou katastrofu. Přesto však na tom byli lépe než většina jejich současníků. Emanuel si byl vědom toho, jak je důležité přičinit se o solidní zabezpečení své rodiny. Měl dobré zaměstnání s vyhlídkami na další postup a podařilo se mu zajistit pro manželku a dvě děti slušné živobytí v komfortním bytě v Brooklynu. Tehdy se tam ještě bydlelo docela příjemně, na rozdíl od pozdějších let, kdy se Brooklyn změnil v notoricky známou čtvrť slumů a chudiny. Byly zde parky, obchody a kina a převládalo bílé obyvatelstvo středních vrstev. Flatbush a Williamsburg, kde Barbara vyrůstala, obývaly většinou židovské rodiny, žijící nejčastěji v několika patrových cihlových domech, charakteristických pro tuto část města.
Streisandovi zde prožili léta dokonalého štěstí. Avšak o prázdninách roku 1943 je zasáhla krutá rána, která úplně změnila život malé Barbary. Emanuel odjel na letní tábor, kde ho postihla mozková mrtvice. Barbaře Joan bylo tehdy patnáct měsíců a o svém otci prakticky nevěděla. Ale on znal svou dceru a velmi ji miloval. Říká se, že každému s velkou pýchou ukazoval její fotografie. Emanuelova krutá a předčasná smrt - bylo mu v té době teprve čtyřiatřicet let - nepřinesla Dianě jen psychické a citové strádání. Znamenala také úplnou ztrátu živitele rodiny. Malý důchod se nemohl srovnávat s pravidelným učitelským platem. Poté co Diana strávila dlouhé hodiny o samotě v temném zoufalství, oplakávajíc jeho smrt, dala se do zoufalého boje s finančním nedostatkem. Bylo málo věcí, které mohla malé Barbaře dopřát pro potěšení, a říká se, že její první panenkou byla ohřívací láhev.
Příbuzní je nenechali v nouzi: Dianin bratr vypomáhal se svého ubohého armádního platu, co mohl, a její rodiče ubytovali Dianu i s dětmi u sebe, když opustila byt, ve kterém žila s Emanuelem. Diana byla velice schopná, již ve škole dosahovala vynikajících výsledků, teď se jí podařilo získat místo účetní. Začala tedy sama živit rodinu, a zatímco chodila do práce, Barbara a Sheldon zůstávali s jejími rodiči. Až do sedmi let vlastně Barbaru vychovávala její babička.
Když byla Barbara starší, začala si uvědomovat ztrátu, která ji postihla, a čím dál víc pociťovala jako křivdu to, že ztratila otce. Odlišovala se od ostatních dětí, a když se pokoušela s tím vyrovnat, její nitro se naplňovalo smíšenými pocity. Protože neměla otce, cítila se tak trochu zvláštně, jako by ji určitý handicap vyřazoval z kolektivu, častěji pociťovala zlost, osamělost, křivdu, podráždění. O mnoho let později prohlásila, že pro mladou dívku je velkou ztrátou, vyrůstá-li bez otce: "Chtěla jsem vědět, proč se to stalo zrovna mně, proč jsem nemohla být jako ostatní děvčata, jejichž otcové se každý den vraceli domů. Můj otec se domů nikdy nevrátil." Podvědomě se jí zmocňoval pocit, že nepoznat svého otce je strašně nespravedlivé. Toto ve skutečnosti nikdy nepřekonala. Skládala si obrázek o otci z rodinných fotografií, rozhovorů s matkou a snažila se vytvořit si obraz o člověku, kterého jeho blízcí tolik milovali a obdivovali. Ale to nestačilo, a tak se snažila překonat ztrátu, se kterou nemohla nic udělat, tím, že, jak sama říká, "…víc cítila, vnímala, víc chtěla". Byl to vlastně hluboký vztah k otcově památce, který ji po mnoha letech poháněl kupředu v jejím usilovném snažení natočit Yentl.
Tehdy ale chyběl rozum, který by si snad poradil s city dospělého. Byla ponechána svým představám a snům o otci, pocitům pýchy na něho a lásky k němu, která se stala nejdůležitější věcí v jejím životě. Naplňovala její dny trávené s prarodiči, zatímco její matka odcházela do práce. Aby získala pozornost okolí, odmítala doma jíst, potají se však cpala párky a jinými zakazovanými pochoutkami, které jí podstrčili nežidovští známí ze sousedství, když už se nemohli dívat na to vychrtlé, jakoby bezprizorní dítě. Ve svých pěti letech byla Barbara hubená a snad i chudokrevná. Její matka v zoufalství a přesvědčení, že tím pomůže zdraví i psychice své dcery, poslala Barbaru do letního prázdninového tábora. Ta ale tábor doslova nenáviděla, a když její matka stejnou taktiku zopakovala o rok později, dostala se Barbara do tak zoufalého stavu, že ji museli předčasně vzít z tábora domů.
Již jako nemluvně byla neklidná, bez vlasů, s neobvykle velkou hlavou a ni později nerostla do krásy. Jejím poněkud bezvýrazným rysům nepřispělo ani nepatrné šilhání jednoho oka. Nenavazovala snadno kontakt, bylo pro ni přirozené hrát si sama. Brzy si osvojila živou mimiku a uměla hezky zpívat. Často sedávala na zápraží a napodobovala své oblíbené zpěváky. Rozhodnutí její matky se znovu vdát, když bylo Barbaře sedm, značně zvýšilo pocit osamělosti. Připadalo jí jako zrada na památce jejího otce. Svého nevlastního otce Louise Kinda si nikdy neoblíbila. Podnikal s realitami, ale když byla Barbara starší, říkala o něm s despektem, že "kšeftuje s ojetými auty nebo něčím takovým". Manželství rodičů způsobilo i další problémy. Když se Louis Kind a Diana i s dětmi přestěhovali do lepšího, i když nevelkého bytu mezi Nostrand a Newkirk Avenues, Barbara a její bratr byli vytrženi z péče prarodičů. V novém bytě spala Barbara na gauči v obývacím pokoji. Kdyby se tehdy vztahy v rodině utvářely jinak, tyto změny by snad mohly prospět jejímu emocionálnímu vývoji. Ale její vztah k nevlastnímu otci se nikdy nezlepšil a nový byt, který Louis obstaral, Barbara vždy považovala za horší, ve srovnání s původním bytem jejich rodiny. Ve skutečnosti na tom byli lépe než jako rodina jen s jedním z rodičů, ale na druhé straně nebyli Kindovi zase tak bohatí, aby si mohli nějak zvlášť dopřávat.
Ve snaze uniknout pocitům osamění, které ji doma pronásledovaly, dávala Barbara čím dál víc přednost šedivé atmosféře ulic poválečného Brooklynu, ale ani mezi svými vrstevníky nenašla mnoho porozumění nebo soucitu. S ostatními dětmi nemohla vyjít. Posmívaly se jejímu vzhledu nebo uzavřenému chování. V interview pro Playboy později řekla, že když jí bylo devět, ostatní děti ji rády trápily tak, až se rozplakala, a pak s posměšky utekly. Cítila se deprimovaná a osamělá. Diana se o ni bála, zvláště když začala odmítat jídlo. Pak došlo dokonce k tomu, že její matka, zoufalá z Barbařiny nechuti k jídlu, ji začala brát k sobě do postele, mazlit se s ní a krmit jí. Barbara, potěšená pozorností, které se jí dostalo, jedla pak s velkou chutí. Říká se, že navzdory Barbařině nezájmu se Louis Kind usilovně snažil prolomit bariéry, které mezi nimi byly. Ale proti názoru, že snad Barbara osobně nic proti němu neměla, stojí její pozdější tvrzení, že ji během těch let týral, ne snad fyzicky, ale citově tím, že ji příliš nebral na vědomí a nerozuměl jí. Byla to pro ni nesnesitelná situace, se kterou se nemohla smířit. Ten člověk zaujal místo jejího otce…jak si to jen mohl dovolit? Smířila by se snad ještě se vztahem své matky k němu, ale ona sama ho vůbec nebrala v úvahu.
Asi v téže době jí začalo zvonit v uších a během dalších dvou nebo tří let se toto zvonění změnilo ve stálý spodní tón, podle lékařské diagnózy "zvonění v uších - tinnitus", a už jí zůstalo. Aby se toho zvuku zbavila, začala si Barbara kolem hlavy a uší uvazovat šátek, což ve vlhkém a žhavém newyorském létě vyvolávalo smích ostatních dětí v sousedství. Jako dospělá však považovala tuto věc za bezvýznamnou a málokdy se o ní zmiňovala. Když ještě jako dítě měla problémy s navazováním a udržováním kontaktů, věnovala veškeré své soustředění škole. Velmi dobře prospívala a ve volném čase nejraději hrála divadlo. To jí sice zajišťovalo dostatek potřebné pozornosti, ale stěží mohlo být základem normálních a přátelských vztahů. Navštěvovala nejstarší střední školu v USA - Erasmus Hall High Schoul, ale školní povinnosti jí nezabíraly moc času. K jejím největším radostem patřilo, když se mohla po večerech věnovat knihám a o víkendech navštěvovat knihovnu. Byla opravdová samotářka, stranila se třídní party a údajně se oblékala dost podivně a bohémsky ještě předtím, než se to stalo módou. Spolužačka vzpomínající na tu dobu tvrdí, že sedmnáctiletá Barbara se úplně odlišovala od ostatních svou purpurovou rtěnkou, zeleně nalakovanými nehty a sandály. "Nikdo tehdy sandály nenosil," vzpomíná. Bylo jí asi jedenáct, když objevila film. Přitahovaly ji tehdy filmové časopisy a pak Loew´s King´s theater na nedaleké Flatbush Avenue. Právě tam ji poprvé upoutali úžasní hrdinové a hvězdy filmového plátna. V temném sále, sama se svými tajnými sny a touhami, mohla se převtělovat do svých oblíbených postav, které představovaly Greer Garson, Elizabeth Taylor, Ava Gardner, Joan Crawford, Rita Hayworth, Lana Turner, Jean Simmson a další. Návštěva kina se stala rituálem a jistým únikem do jiného života ve kterém zaujímala hlavní roli, byla žádaná, obdivovaná a obvykle končící v objetí celuloidových božstev, jakými tehdy byli Victor Mature, Marlon Brando, William Holden nebo Robert Taylor.
Barbara si své scénáře sehrávala v pokoji před zrcadlem, zkoušela vyjádřit mimikou různé emoce a snažila se zachytit výrazy, které si pamatovala z jednotlivých filmových scén. Když se jí ložnice nebo koupelna zdála malá, vycházela na střechu domu kde ztrácela veškeré zábrany a beze strachu, že ji někdo uvidí nebo vyruší, převtělovala se do svých rolí. Před publikem vystupovala poprvé v sedmi letech, když zpívala na schůzce místního rodičovského sdružení. Později zkoušela štěstí v baletu, stejně jako mnoho děvčata jejího věku, ale její matka ji brzy z hodin odhlásila protože se jí zdála příliš subtilní. Přibližně v té době začala Barbara uvažovat o tom, že by se jí líbilo stát se herečkou.
