Hvězda z Brooklynu
část III.
První byt, který si Barbara pronajala na 34. ulici, byl sice maličký, ale poskytl jí potřebnou nezávislost. Mnohem důležitější však bylo to, že začala brát u dvou učitelů na Manhattanu hodiny herectví. Vybrala si už i jméno, pod kterým by chtěla vystupovat: Angelina Scarangella. Zalíbilo se jí při listování v manhattanském telefonním seznamu. Barbara milovala pocit svobody, který teď získala. Plně se věnovala práci na své příští profesi a byla nadšením bez sebe, když jí oba učitelé potvrdili, že by se mohla přihlásit do konkurzu na opravdovou roli.
Zkusila to, ale bez úspěchu. Zklamání bylo deprimující. Vždycky měl přednost někdo, kdo měl více zkušeností, vzpomínala později Barbra. Ale jak měla získat zkušenosti, které údajně byly tak důležité, když jí nikdo neumožnil je začít získávat? Byla to klasická situace, kterou mnoho lidí zažilo při hledání zaměstnání nejen u divadla. Barbaře to připadalo pokořující a zahanbující a dohánělo ji to k zuřivosti. Nikdo by neměl být přinucen žebrat o práci, říkala. Ale jak mohla - bez jakýchkoliv známostí u divadla - očekávat, že udělá dojem na tvrdohlavé divadelní ředitele, kteří na jejím zevnějšku neviděli nic, co by vzbudilo jejich zájem? Přes to všechno šla však zarputile a usilovně dál za svým cílem. Měla sklon nosit typ oblečení téměř beatnického, třebaže tvrzení o svých výstředních sklonech v oblíkání vždycky popírala. Pokud někoho upoutal její obličej, nebylo to proto, že by se líbil - klasická krása v něm chyběla a působil snad i trochu exoticky.
Bylo obtížné vydělávat na živobytí a zároveň zkoušet uplatnit své ambice. Vystřídala spoustu zaměstnání, nějakou dobru dokonce zůstala bez místa a přišla i o podporu v nezaměstnanosti když se zjistilo, že místo toho, aby přišla k přijímacímu pohovoru do běžného zaměstnání, snažila se získat roli v divadelní hře. Protestovala proti takovému systému, odmítala dát si narovnat nos a udělat se hezčí pomocí make-upu a elegantnějšího oblečení. Proč by to také měla dělat? Byla Barbara Joan Streisand a chtěla, aby ji brali takovou, jaká je. A chtěla toho dosáhnout jen svou vlastní osobností. Stejně jednoznačný názor měla na své zpívání. Měla hezký hlas, a přestože jí chyběla zkušenost a technika, její možnosti stačily na to, aby získaly lidi, kteří by jí mohli pomoci proniknout do světa showbyznysu. Ale ona nechtěla být zpěvačkou. Chtěla se stát herečkou.
Tehdy se dokonce zdálo, že je to neřešitelná situace. Barbara vzdorovitě a neústupně odmítala jakékoliv nabídky na pomoc od svého nevlastního otce. Přijímala jen jídlo, které jí občas nosila matka, v ostatním chtěla zůstat samostatná. Budoucnost vypadala beznadějně, ale osud se zanedlouho obrátil v Barbařin prospěch. Za pár měsíců se měla setkat s prvním člověkem, který pak hluboce ovlivnil její kariéru, vedl její první nejisté kroky na jevišti, přivedl ji k vítězství v pěvecké soutěži a získal pro ni první profesionální angažmá zpěvačky - a změnil jí jméno. Během několika let - již v roce 1962 - byla Barbra Streisand nejuznávanějším broadwayským talentem. A přestože jí stále chyběly herecké zkušenosti, získala jedinečnou roli Fanny Brice v muzikálu Funny Girl, který měl premiéru na Broadwai 26. března 1964.
Ale vraťme se do jejího malého bytu na Západní 48. ulici, do doby, kdy neměla zaměstnání, a přestože se snažila proniknout do showbyznysu, její vyhlídky na uměleckou kariéru byly mizivé. Celé to vlastně spustila její spolubydlící Marilyn Fried. Slyšela náhodou Barbaru zpívat, zalíbilo se jí to a přesvědčila ji, že to musí se zpěvem zkusit. Barbara nejprve odmítala s tím, že nechce být zpěvačkou, ale pak se přece jen přihlásila do konkurzu Tóny hudby. Nevybrali ji, ale zapůsobila na Eddieho Bluma z kanceláře pro výběr účinkujících Rodgers a Hammerstein a ten pak udělal všechno pro to, aby ji přesvědčil, že je schopná jednoho dne se stát skvělou zpěvačkou.
Mezitím s pomocí mladého výtvarníka Terryho Leona, který zjemnil a změkčil její vzhled, získala roli ve hře The Insect Comedy, kterou James Spada ve své vynikající biografii Barbry Streisand popsal jako "slátaninu spíchnutou dohromady partou amatérů". Barbara tam vystupovala ve čtyřech úlohách a představení se uvádělo pouhé tři večery, ale tato zkušenost jí umožnila navázat kontakt s mladým talentovaným hercem Barry Dennenem. Povídali si, svěřovali si svá přání a představy a Dennen, který měl sbírku magnetofonových pásků a desek nejlepších amerických zpěvaček, jako Billie Holiday, Helen Morgan a Lee Wiley, si nahrál Barbařin zpěv na své domácí nahrávací zařízení. Usoudil, že by to měla se zpěvem zkusit. Barbara si tím ještě nebyla jistá, ale Dennen ji přitahoval natolik, že se brzy odstěhovala do přistěhovala do jeho bytu a byla také ochotnější se řídit jeho radami. Nevzdala se sice bez boje, ale Dennen to s ní nakonec zvládl perfektně. Přesvědčil ji, aby se přihlásila do soutěže "Čtvrteční večer hledání talentů" v blízkém klubu The Lion. Vzal si za úkol dát s Barbarou dohromady výběr písní a postarat se o celkový profesionální dojem. Byl to vlastně klub pro homosexuály, ale pro Barbaru bylo důležitější to, že když vyhraje, dostane v klubu angažmá za 50 dolarů týdně a k tomu stravu zdarma.
Bylo to velmi lákavé, ale ona, jako vždycky perfekcionistka, souhlasila až poté, co uspořádala "zkoušku" před svými přáteli v Dennenově bytě. O tom vyprávějí Donald Zec a Anthony Fowles ve své knize Barbra, A Biography of Barbra Streisand: "Rozhodla se uspořádat svoje předsoutěžní vystoupení, ne v divadle, ani v nahrávací studiu, ale ve své kuchyni. I tam byla velmi nervózní, když se měla postavit před skupinu svých přátel, kteří se sešli, aby jí poskytli morální podporu. (Snad právě proto, že to byli přátelé: kolik talentů by mělo trému před porotou složenou ze svých blízkých!) Otočila se k nim zády. Upřela pohled na kalendář visící na stěně a začala zpívat křehkou melodickou skladbu "A Sleeping Bee". Skončila. A čekala. Neozval se žádný potlesk, ani hlas. "Tak co, dalo se to aspoň trochu poslouchat?" musela se zeptat. Stále nic. "Vzpomínám si, že když jsem se otočila," říkala později, "nemohla jsem pochopit, proč mají slzy v očích." ´
K podobné reakci došlo, když se objevila před publikem v The Lion. Obvykle při těchto soutěžích dostali účinkující pár bodů za snahu nebo vtipný nápad, víceméně ze zdvořilosti. V klubu Lion to při večerech talentů chodilo zrovna tak a nikdo se tomu nedivil - výkon umělce nebyl vždycky na takové úrovni, že by si zasloužil soustředěný zájem obecenstva. Ale jsou výjimky a Barbařin debut byl jednou z nich.
Barbara, ztuhlá do morku kostí, s pochybnosti o sobě, nezkušené osmnáctileté dívce s prázdným pohledem, trochu excentrickým vzhledem a melírovanými vlasy, se objevila před mužským publikem, které jí zpočátku vůbec nevěnovalo pozornost. Ponořila se do balady Herolda Arlena a Trumana Capota, kterou si vybrala již pro své domácí publikum. Ukázalo se, že to byla dobrá volba pro ukázku Barbařina pozoruhodného hlasového talentu - vynikla jeho senzitivita, kvalita tónů, uvolněné a přirozené podání, ovládané vzrušení a impulsivnost. Šum a klábosení v publiku ztichly a pozornost přítomných se obrátila na jeviště k mladé, bezbranné dívce, zpívající s doprovodem piana, jejíž hlas a interpretace nesrovnatelně převyšovaly všechno, co dosud při hledání talentů slyšeli.
