close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Výjimečná žena, část II.

11. října 2007 v 0:05 | Drusilla |  Napsáno
VÝJIMEČNÁ ŽENA
část II.
I když je pragmatička, neznamená to, že by ztrácela něco ze své individuality, a v mnoha základních oblastech má vyhranění názor. Například její feminismus. Není pochyb, že okamžitě instinktivně reaguje na sebemenší známky povýšeného chování k ženám, zvláště na profesionální úrovni, ale její postoje se projevují jinak než ty, které vyjadřují neúprosné bojovnice za ženská práva, jako Jane Fonda a Vanessa Redgrave. Její reakce v ní nepotlačují ženu a je ráda, když ji muži vyhledávají a hýčkají. Mezi 1. a 7. květnem roku 1986 uspořádal Mario M. Cuomo akci "Filmový týden newyorských žen" a Barbra se zúčastnila zahajovací ceremonie v Manhattanu. Byla vybrána, aby při té příležitosti převzala deklaraci, což považovala za čest, ale zároveň otevřeně prohlásila: "Naším (ženským) instinktem je vychovávat a tvořit život, ne ho ničit. Musíme se starat, aby se tyto představy uskutečnily. Těším se na den, kdy budeme oceněny za naše filmy - ne jen proto, že jsme ženy." Připojila dále: "Paradoxem je, že není zapotřebí mít týden na počest mužů ve filmu…"
Barbřin realismus se promítá i do jiných součástí života. Věří například v Boha, ale je otázkou, zda se jedná o náboženství v tradičním slova smyslu. Jednou prohlásila v interview pro Ladies´ Home Journal, že ortodoxní (židovská) výchova je sice staromódní, ale pro výchovu mladých lidí není špatná. Připojila: "Myslím, že není poctivé nechat je být a říkat jim: Nevím, rozhodni se sám." Ve stejném interview ukázala, jak hluboce o těchto záležitostech uvažuje. "Věda není všechno," řekla. "Ještě nikdo nepřišel s vědeckým vysvětlením smrti. Organizované náboženství je něčím, čemu se nemohu podřídit, ale je důležité Boha cítit a věřit v něj." To je snad i odpověď těm kritikům, kteří se ptají, jak může věřit v Boha přitom mít tak liberální názory na mimomanželské vztahy.
Její otevřenost, kterou projevuje ve vztahu k přátelům, masmédiím a jejich prostřednictvím i k veřejnosti, je Barbřinou typickou vlastností, kterou uplatňuje sama na sobě. Upřímně se přiznává k vlastním slabostem. Za jednu z nich považuje své pocity nejistoty. Dokonce ještě počátkem osmdesátých let, dlouho poté, co získala ohromnou slávu a úspěch jako herečka a zpěvačka a byla považována za jednu z nejpřitažlivějších osobností ve svém oboru, připustila, že její strach z úspěchu byl silnější než strach z neúspěchu. A navzdory představám veřejnosti o silné, sebejisté Barbře Streisand, která přesně ví, co dělá a vyžaduje, abych všechno šlo podle jejího, prohlásila jednou v Newsweek: "Všechno se dá udělat padesáti různými způsoby. Jsem ráda, když režisér bere v úvahu můj názor. Měli by to dělat častěji. Nevím, proč to neudělají. Možná se toho bojí."
Když se Barbra pustí do něeho, co upoutá její zájem a představivost, obětuje té záležitosti skutečně všechno. Přiznává, že ejí ego je příliš silné na to, aby se nechala ovlivnit nebo aby svěřila práci jiným. Takovým jednáním často přichází o přátele nebo vlivné známé. Její úvahy zní někdy příliš vychloubačně, jako například v interview pro Chicago Tribune v roce 1964, kdy hovořila o Funny Girl takto: "Nechci nikoho napodobovat. Mimochodem, ten příběh je osudový. Ta hra je skutečně o mně. Prostě se mi stalo to,co kdysi Fanny Brice."
Její hlas má pověst "jednoho z milionu", i když nikdy plně tento vrozený dar neocenila. Jednou v Playboyi prohlásila, že si přála umět zpívat jako Aretha Franklin. "Uchvacují mne talenty," řekla. "Miluji Lee Wileyho, Ethel Waters, Billie Holiday." Jen málokdo není přesvědčen o její schopnosti tvrdě pracovat jak fyzicky, tak i duševně. Její vrozené rezervy jsou pozoruhodné. Nelituje sebevětší námahy, zvlášť když výsledek není tak dobrý, jak by měl být.
Vezměte si například Hello, Dolly! Říká pro Celebrity: "Hledala jsem u sebe vlastnosti, které by mohly být dobré pro Dolly, a použila jsem je v roli. Při ztvárnění postavy se řídím instinktem a chci být věrná sama sobě, postavě i danému okamžiku. Právě to je na filmech vzrušující, protože film je spontánní médium. Máte-li tam pocit spontánnosti, je to proto, že jsou věrohodně udělané postavy." Komerční neúspěch filmu nebyl pro Barbru důležitý. Připomeneme-li si opět Funny Girl, řekla oní, že si dokáže vzpomenout na každý řádek obou scénářů. "Hrála jsem dvaačtyřicet různých scén," prohlásila. "Natáčeli jsme scénu, která byla použita při broadwayské premiéře. Dělali jsme první scénu filmu a pamatovala jsem si celý dlouhý text, který napsala Isobel Lennart. I ona ho zapomněla, ale nakonec jsme ho našli a použili. Bylo to perfektní."
V životě Barbry jsou dvě věci, se kterými se neumí vyrovnat. Jednou z nich jsou nechutné drby, které o ní roztrušuje tisk, a druhou jsou její úspěchy samy o sobě. Hovořila o tom s Genem Shalitem v exkluzivním televizním interview v listopadu 1987 v The Today Show. Bylo dost pozoruhodné už to, že toto interview poskytla, protože obvykle k něčemu takovému neměla chuť. Ale tehdy chtěla zároveň udělat reklamu svému novému filmu Tvrdý oříšek. Barbra byla přímočará jako vždy: "Nemohu ovlivnit, co o mně lidi říkají, co o mně napíšou, vymyslí, protože je prostě k sobě nepustím. Nemám ráda interview. Raději se projevuji svou prací, a proto jí věnuji tolik pozornosti. Je to jediná věc, kterou mohu nějak ovládat."
Shalit využil příležitosti dostat se v této záležitosti trochu hlouběji a zeptal se jí, zda ji těší obdiv. Odpověděla: "Ach ano, samozřejmě, proč ne?" Na to Shalit shrnul fakta a vyvodil z nich závěr. Vyplynulo z toho, že a) chce být obdivována, b) nechce poskytovat interview, c) tisk se zlobí, a proto píše články, které ji očerňují v očích čtenářů. Barbra souhlasila. "Tak proč se tisku nesvěřujete, měla byste pak pokoj?" zeptal se Shalit. Barbra odpověděla: "No, víte, já vím, že bych měla, ale poslední noviny, pro které jsem dělala interview, byly školní noviny syna mého přítele. Je mu deset. Ale největší problém je, že nesnáším věci vytržené z kontextu. Nesnáším to a nevím… Nikdy jsem si na to nezvykla. A to jsem v showbyznysu už 25 let, Gene!" A pak (smějíc se): "Jsem už dost stará, ale nikdy nepochopím někoho, kdo nemluví pravdu."
To jistě vysvětluje hodně, ale člověk má stále pocit, že neříká celou pravdu a že v nitru Barbry zůstává vůči tisku trocha nervozity a napětí. Pravděpodobně to vychází z jejího přirozeného sklonu mít naprostou kontrolu nad vším, co dělá. Ví, že z jejího vztahu k sdělovacím prostředkům vznikají problémy, ale zdá se, že nakonec dá přednost smíru, protože jinak by ztratila kontrolu úplně a bylo by pak mnohem těžší udržet si pro sebe například soukromý život.
Krátce po úspěchu s Funny Girl řekla pro Long Island Press: "Nikdy jsem nedělala žádné okolky. Když hraji, nebojím se nikoho a ničeho. Ale když jsem sama sebou, mám strach z toho, abych nezklamala lidi, reportéry a samozřejmě fanoušky. Neumím se zbavit pocitu, že se na mne podívají a řeknou si: Co je na ní tak zvláštního?"
Barbra stále neumí suverénně nakládat se svým úspěchem. Člověk má pocit, že by mnohem raději pracovala tiše na svém záměru, pryč od sdělovacích prostředků a veřejnosti, úplně ponořená do toho, co dělá, a s maximální kontrolou celé práce. Svědčí o tom její představy režisérky a producentky. Málokdy se podaří ji přesvědčit, aby osobně propagovala své filmy. Je doslova posedlá přesvědčením, že její práce se musí projevit jen svou vlastní hodnotou. Soudí, že jestli její výkon potřebuje k tomu, aby byl oceněn, nějaký stimul nebo propagaci, znehodnotí se tím v jejích očích. V době, kdy v televizních interview a programech s hosty dominují filmové hvězdy a osobnosti showbyznysu, které bezostyšně a cynicky prosazují své vlastní poslední výtvor, musíme takový přístup jen obdivovat. S podobnými problémy se Barbra setkala při pořádání koncertů a na svých profesionálních vystoupeních. Už mnoho let si může stanovovat svou vlastní cenu, ale přesto vytrvale vzdoruje všem nabídkám, které jí navrhují setkání tváří v tvář s obdivujícím publikem. V tomto bodě Barbra, jako vždy, zůstává věrná svému přesvědčení. V roce 1982 přiznala v časopise Esquire, že se svým úspěchem se nikdy necítila moc dobře: "…Skutečně nikdy. Nemám ráda, když mne poznávají. Nepřipadám si jako známá osobnost nebo hvězda. Cítím se jen jako fanatický dříč. Někdy, když mám kolem sebe lidi jako Sophia Loren nebo Elizabeth Taylor, připadají mi jako hvězdy. Hrají určitým způsobem…cítí se jako ryba ve vodě před očima tisku a fotografů…nemyslím si, že bych si na něco takového zvykla."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama